Pobaltí na kole (5.) – Putování podél severního pobřeží a poloostrovů Estonska

Starověké hrady, deštné pralesy, bludné balvany a vůni moře – to vše můžete potkat na cyklostezce z městečka Kunda přes estonský národní park Lahemaa, kudy vede další etapa putování po Estonsku.

Kostýmová atrakce pro turisty na hradě Toolse
Kostýmová atrakce pro turisty na hradě Toolse
Foto: Jaroslav Tvrdík

Za použití mapy z infocentra jsme vybloudili z městečka Kunda a po cyklostezce se zakrátko dostali až k zřícenině hradu Toolse z let 1471–73, stojícího přímo na mořském břehu. Hrad byl postaven německými rytíři jako jejich nejsevernější pevnost kvůli ochraně přístavu Toolse před piráty. Zřícenina vypadá až kýčovitě romanticky, tento nádech tomu dodávají i jakoby ztroskotané pirátské lodi okolo, které byly použity jako kulisy k jakémusi historickému filmu, co se tady natáčel. Rádi jsme drobným obnosem přispěli u malého stánku na rekonstrukci hradu. Za to jsme si mohli vyslechnout mladého průvodce, který ve své rodné ruštině krásně a poutavě popisoval historii hradu, včetně různých legend a pověstí. Byli jsme tam jedinými návštěvníky, tak se nám věnoval opravdu pořádně, provedl nás celou zříceninou včetně hradního vězení. Takže ona ta zatracovaná ruština nám přece jen k něčemu byla.

Estonštině bychom určitě nerozuměli, a západními jazyky Estonci moc dobře vybaveni nejsou, jenom výjimečně se dalo domluvit anglicky, ani němčina se moc nechytala. Jenom je třeba s tou ruštinou začínat poněkud opatrně, až zklamou ty ostatní jazyky, protože je třeba mít stále na paměti, že pro Estonce (pokud nejsou ruského původu) je to stále jazyk okupantů, tím se nakonec stal i pro nás, byť je toto odsouzení značně jednostranné. Přesto ruština je jazyk, kterým se cizinec v Estonsku zatím domluví nejlépe. Estonština je velmi podobná finštině, tudíž pro Indoevropana naprosto nesrozumitelná a ničím nepodobná.


Skoro deštný prales za vsí Vainupea, foto: Jaroslav Tvrdík

Cesta od Toolse pokračovala po silnici nedaleko moře směrem na vesnici Vainupea. Kousek od ní u další vsi s názvem Mustoja měl být dle mapy kemp. Ale spiklo se proti nám několik okolností. Jednak špatné značení – za Vainupeou se jaksi přestalo vyskytovat, mohli jsme hádat jenom z možných cest zaznačených na nepříliš podrobné mapě, jednak počasí – začala bouřka a pěkný lijavec. V nouzi jsme se schovali do kůlny blízko domu u lesa a pod stříškou se uklidňovali vařením polívky a čekáním, až ta slota přejde. Už se blížil večer, počasí pod psa, a otázkou se stal nocleh. Pavel byl zvědavý a vylezl po starém nábytku do patra kůlny. Zjistil, že je zde nastláno seno a že bychom mohli zůstat zde. Jarda a já jsme ale odmítli přespat někde, kde nemáme souhlas majitele, tak jsme se v přestávce mezi proudy vody rozhodli jet dál. Ještě jsme Pavlovi pomohli vytáhnout nahoru na seno starý gauč, co se opíral dole o stěnu, a dohodli jsme, kde se ráno setkáme. Trochu jsme Pavlovi záviděli to pohodlíčko v suchu a na gauči, zatímco my jsme ve chvíli, kdy přestalo pršet, vyrazili do mokra a pod kapající stromy, netuše, co nás ještě čeká.

Počasí vyčkávalo, až budeme opravdu daleko od civilizace. Písečná, ale dost pevná cesta, jejíž povrch byl promíchaný s jehličím, mechem a občas hlínou, vedla podél moře, kolem malých louček s močály, kde se v cárech mlhy mohly klidně vynořit rusalky, a pak se vnořila do severského dešťového pralesa. Mohutné smrky, houštiny, padlé stromy a tajemná jezírka vystřídaly borovice, písek a zase hustý déšť. Navlekli jsme pláštěnky a museli střídavě jet nebo jít, podle toho jak moc se naložené kolo bořilo do těžkého mokrého písku. Už nám to bylo jedno, že máme promočené vše od kolen dolů a že v botách čvachtá, voda teče z kapuce do očí,  nejhorší bylo, že jsme nevěděli, jak dlouho ještě pojedeme k tábořišti a zda jsme nezabloudili zcela jinam. Když tachometr ukazoval ujetou (ušlou) vzdálenost 6 km, konečně se les rozestoupil a před námi byla krásná rovná loučka s dlouhým stolem, přístřeškem, suchým WC a pitnou vodou. Tyto krásy jsme však pořádně vnímali až ráno.

V tuto chvíli bylo nejdůležitější dostat se do sucha, najíst se a uložit ke spánku. Byli jsme rádi za ty dlouhé světlé večery, jinak bychom v tom nečase museli stavět stan potmě. I tak to byla fuška. Přemýšleli jsme, jak postavit stan, abychom ho udrželi v suchu. Tak jsme ho nakonec postavili nad stolem a lavicemi pod přístřeškem. Nebylo to jednoduché. Kolem lavic byly prohlubně plné vody, stále jsme museli sledovat, kam šlapeme. Stan stále obracel vítr a než jsme pospojovali množství tyček na naší Gemmě, tak jsme se opravdu zapotili, ač s námi mokro a zima lomcovaly. Další strategie, tj. umístění fólie pod stan, usazení stanu (díky bohu, že ho stačilo jenom přenést) a přenášení mokrých cyklotašek do stanu, to byla kapitola sama pro sebe. Nicméně se to jakž takž zdařilo, pomáhali jsme si i deštníkem, a kromě loužiček pod cyklotaškami jsme měli uvnitř poměrně sucho, boty jsme nechali pod vnější střechou. Zase nás napadlo, jak se asi má Pavel, v suchoučku, teplíčku… Nicméně po suché stravě jsme zalehli taky do sucha a tepla s obavami, jak asi bude ráno.

Ráno svítilo sluníčko, přímo zázrak. Hned jsme se jali sušit vše mokré a obhlížet důkladněji celé tábořiště. Kupodivu dost brzy dorazil i Pavel, našel to místo bez problému, což jsme se divili. Ale pak z něj vylezlo, že zas až tak růžové jeho spaní nebylo. Jeho lože stálo přímo pod děravou střechou, kudy na něj začalo kapat a nakonec téct, tak si musel najít místo, kam neteklo a gauč opustit. Protože za obzorem se to začalo zase kabonit a studeně zafučelo, tak jsme rychle vyrazili na další cestu.


Řeka Altja a bobří hráze, foto: Jaroslav Tvrdík

Byl první letní den, spíše vypadal jako první jarní. Jeli jsme směrem na vesnice Altja a Oandu, kde je v blízkosti naučná stezka vedoucí k bobřím hrázím na řece Altje. Řeka zde tvoří meandry zakousnuté do údolíčka mezi nízkými kopci. Bobry jsme sice neviděli, ale jejich dílo je velkolepé. Bohužel jsme neprošli stezku až na konec, protože zase začalo lít jako z konve. Ukrývali jsme se pod stříškou s informacemi, u starého mlýna, pod střechou nedokončeného domu atd., stále jsme jenom oblékali a sundávali pláštěnky, boty stále mokré, neměly šanci vůbec uschnout prakticky za celou dobu pobytu v Estonsku. Projížděli jsme po silnici až do města Vosu, liják nás opět zahnal pod stříšky zahrádky jedné restaurace. Po obědě jsme pokračovali po trase Vosu-Lepispea-Vihasoo-Kasispea.

A to jsme již dorazili na poloostrov Pärispea. Cesta vedla rozsáhlými borovými lesy severského typu. Půda je převážně písčitá, porostlá zajímavými mechy a lišejníky, které jsem nazvala „bobulky“.Jejich botanický název neznám, ale skutečně vypadají jako nafukovací balónek, mají světle modrošedou barvu a proti slunci vypadají jako z jiného světa. Prostě nádhera. Díky jim je celý borový les prozářený nejen sluncem, ale i jakoby namodralým svitem. Nemohla jsem od nich odtrhnout zrak. Podél silničky na okraji lesa jsem viděla i další skvosty místní flóry, a to miniorchideje – vstavače a okrotici, které rostou i u nás. Kousek za obcí Kasispea je první ze zajímavostí poloostrova – jeden z největších bludných balvanů Estonska „Jaani-Tooma“ umístěný na konci romantické loučky. Dokonce vysvitlo i slunce, chlapi se pokoušeli vyšplhat na nižší část balvanu. Neradi jsme opouštěli krásné místo, čekala nás cesta podél pobřeží až na nejsevernější výběžek Estonska. Projeli jsme obcí Turbuneeme a kousek za ní jsme zastavili u svatebního průvodu, abychom si trochu užili folklóru.

 Místní zatarasili autem silnici a čekali až dorazí svatba. Svatebčané se museli vykoupit. Výkupným byla láhev čehosi ostřejšího uložená ve starobylém kufru. I na nevěstu v kroji a dřevácích a na ženicha v dobovém kostýmu čekaly úkoly. Ženich musel rozštípnout sekerou velký pařez a nevěsta přebalit „miminko“, což byl velký plyšový medvěd. Projevům jsme nerozuměli, ale nebylo jich moc, svatba se dala zas do pohybu a my taky.


„Open air“ galerie u obce Viinistu – dílko „100 kufrů“, foto: Jaroslav Tvrdík

Do obce Viinistu jsme dorazili zase pod šedivými těžkými mraky. Zajímavostí tohoto místa je galerie výtvarného umění, umístěná dílem rovnou na břehu moře (zajímavé dílko nazvané „100 kufrů“ se skládá opravdu ze sta betonových kufrů rozmístěných v přístavišti) a dílem v budově na molu. Zrovna tam probíhala nějaká vernisáž, ale my neměli čas se tam zdržet. Pokračovali jsme až na špici poloostrova Pärispea, opět střídavě za deště, hledali jsme označené tábořiště. Místní poradili, kudy se tam dostat, jinak je to beznadějné, značení žádné a bloudění jisté.

Tábořiště je krásné a rozlehlé. V blízkosti se nacházejí ruiny bývalé sovětské vojenské základny, rozpadající se obří garáže pro tanky, vojenské baráky a jiné pozůstatky svědčící o tom, že za vlády sovětů asi tohle území bylo zakázanou zónou, něco jako u nás pohraniční Šumava nebo území kolem Valtic a Mikulova. Všude je písek, borovice, řídká tráva ostřice, kvetoucí velkokvěté šípkové růže a do toho vůně moře, křik racků a jemné šplouchání vlnek o kamínky, kameny i balvany z různobarevné žuly. Tábořiště je rozparcelováno na jednotlivé úseky, v každém je vždy stůl, lavice a přístřešek, koše na odpadky, ohniště a suché WC. Než jsme se rozhodli utábořit, chtěli jsme ještě vyrazit pěšky k nejsevernějšímu výběžku Estonska.

 Výběžek je vlastně dlouhá písčito-kamenitá stezka vybíhající daleko do moře a končící mohutným seskupením bludných balvanů, kde v jednom místě ji zalévá příliv a je třeba vodu přebrodit. Pavel to nevzdal a přebrodil, Jarda a já jsme se vrátili, protože zase začalo krápat. Rychle jsme postavili stan mezi nízkými stromky na rovince blízko jednoho dřevěného přístřešku. Mezi tím k němu přijelo několik aut a vystoupilo plno lidí. Ti vytáhli mohutná rádia, na stůl dali dobroty a alkohol a začala hlučná pařba doprovázená hudbou, kterou nemusíme. Vzhledem k tomu, že byla sobota, to vypadalo skutečně na probdělou noc. Měli jsme své za sebou a na zábavu tohoto typu určitě ne náladu. Jakmile se vrátil Pavel a přestalo pršet, začali jsme hledat klidnější místo. Ovšem i další přístřešky byly obsazené hlučící společností a ty prázdné mohly taky za chvíli být plné. Po delším hledání jsme našli místečko v hlubokém písku blízko zálivu na břehu, daleko od nejbližšího přístřešku, přenesli tam stany a všechny věci a chystali se uložit. Ještě jsme se stihli umýt v čisté vodě zálivu. Koupel nepřipadala v této studené vodě vůbec v úvahu, navíc venkovní vzduch byl taky nevlídný. Z dálky duněla hudba a ozýval se halas večírků, ale už to bylo tak daleko, že jsme to přestali vnímat a za šumění moře usnuli.

Ráno byla neděle, svítilo slunce, najednou bylo překvapivě vedro. Využili jsme toho k usušení mokrých věcí. Pavel zůstal u kol a stanů, Jarda a já jsme napravili, co jsme včera prošvihli, a to výšlap na konec výběžku. Pás vody je stále na místě, tak jsme jej v nejužším místě přebrodili a došli až na opravdový konec. Neodolali jsme, abychom nepořídili foto z tohoto místa, sbírali jsme krásné kamínky, z nichž jsme pak většinu stejně vyhodili, a vzali jsme si jenom pár kousků na památku. Po sbalení jsme vyrazili na cestu kolem západní strany poloostrova přes obec Suurpea do města Loksa. Jeli jsme nejdříve po silničce a pak po cyklostezce, tentokrát dobře značené. Značení cyklostezek je problematické, trochu to připomíná to naše. Na tabulce je číslo v červeném rámečku a modro-bílý znak kola, ale chybí údaj o cíli či směru cesty. Až před městem Loksa jsme natrefili na vyznačený cíl, který byl pro nás momentálně více-méně k ničemu (Tallinn – 60 km).


Bludný balvan mezi planými růžemi, foto: Jaroslav Tvrdík

Loksa, které je východištěm pro cestu kolem poloostrova Juminda, jsem utrpěla menší kolizi. Při odjezdu od prodejny potravin jsem přehlédla vysoký betonový okraj záhonu a řítila se na něj. Abych odvrátila ošklivý pád asi s nedobrými následky, tak jsem s kolem zakličkovala, což mě donutilo rychle seskočit. Seskok nedopadl dobře, ruplo mi bolestivě v koleně, nedalo se na něj postavit. Naštěstí sebou vozím na všechny sportovní akce tubu Fastumgelu. Koleno jsem natřela, utáhla obinadlem a vyskočila na kolo, což oba chlapi považovali za nemožné. Ale stalo se, a na kole noha vůbec nebolela, horší to bylo při seskoku a chůzi. Nicméně pokračovat jsem mohla, a to bylo podstatné. Jeli jsme pomaleji, abych koleno příliš nenamáhala, až k zálivu Hara na poloostrově Juminda. Za stejnojmennou obcí odbočovala od silnice naučná stezka k největšímu bludnému balvanu Estonska „Majakivi“. U začátků všech naučných stezek je vždy postavená velká tabule s mapkou, cestami, čísly označujícími zajímavosti, legendou, případně obrázky zvířat a rostlin, které se zde vyskytují. Popis je naštěstí vždy i v angličtině. Tahle stezka byla výjimečná tím, že vedla napříč obrovským rašeliništěm Aabla v délce 7 km. Balvan se nachází asi uprostřed. Stezka je stlučena z dřevěných desek a je široká asi 1 m. Vine se mezi stromy, kolem balvanu, nad močály a blaty a není radno z ní sestoupit. Zkoušeli jsme zabodnout dlouhou větev, ale dno nikde. Něco jako v Králi Šumavy. Pavel zkoušel chvíli jet, ale moc bezpečné to nebylo. Já, vzhledem ke zraněnému kolenu, jsem se belhala pomalu, nasednout na kolo jsem si na té úzké cestičce netroufla.

Balvan „Majakivi“ je obrovský, na jeho vrchol vede žebřík, ale rozhled nic moc, protože je obklopen stromy. Jakmile stezka vystoupila z lesa, teprve pak jsme mohli žasnout nad ohromnou rozlohou rašeliniště s bělavými chomáčky šáchoru. Marně jsem se rozhlížela po rosnatkách, které zde údajně rostou, ale vedle chodníku jsem žádnou neviděla. Dřevěný chodníček končil pod vysokým svahem porostlým lesem, nahoru vedly dlouhé schody. Bylo jasné, že kola i jejich náklad je nutno vynést nahoru. Byla to docela pěkná dřina na těch strmých schodech. Navíc museli chlapi tahat i moje kolo a tašky, protože jsem měla co dělat sama se sebou, abych se pomocí zábradlí vyplahočila nahoru. Nad schody se tyčila dřevěná rozhledna. Pavel s Jardou neváhali na ni vyšplhat, já se za nimi jenom závistivě dívala. Mému kolenu stačily ty schody, aby zase pěkně rozbolelo. Od rozhledny stezka pokračovala po hřebeni kopce lesem, kde zase všude byly ty krásné bobulovité lišejníky, a zakrátko jsme sjeli na silnici k městečku Pudisoo. Cesta dále pokračovala lesy na mořském pobřeží a vesničkami s exotickými jmény Soorina, Pohja a Salmistu. Zase byla pozdní hodina, byť slunce svítilo. V Salmistu jsme našli sympatický hostel u moře za poměrně vysokou cenu 350,– EEK za dvoulůžkový pokoj bez sprchy, umyvadla a WC. Sociální zařízení bylo čisté, horká voda tekla, ale bylo společné. Naštěstí hostel měl kromě nás tří ještě jedinou návštěvnici se dvěma dětmi, tak jsme si tu sprchu opravdu užili a peněz nelitovali. Koleno dostalo novou dávku léčivého gelu a vytoužená postel taky napomohla jeho regeneraci.

Pokračovat

Seriál „Pobaltí na kole“:

(1.) – Přes Polsko na pobřeží Litvy
(2.) – Dobrodružství v Klaipédě a trocha kultury
(3.) – Přes Lotyšsko do Estonska
(4.) – K estonskému severu
(5.) – Putování podél severního pobřeží a poloostrovů Estonska
(6.) – Na Tallinn!
(7.) – Po trati na západní pobřeží
(8.) – Kolem ostrova Vormsi
(9.) – Vlakové dobrodružství na zpáteční cestě

Fotogalerie

Kostýmová atrakce pro turisty na hradě Toolse Zřícenina hradu Toolse na severním pobřeží Estonska Jedna z polozbořených věží Toolse Ruský průvodce a česká tlumočnice Atrapy pirátských lodí u zříceniny hradu Toolse – pozůstatek z natáčení filmu Ještě křižáci na jedné z lodí Detail pirátské lodě Skoro deštný prales za vsí Vainupea Romantické zákoutí na břehu moře Tábořiště Mustoja po dešti Řeka Altja a bobří hráze Silnička na poloostrově Pärispea vede typickým estonským lesem Modrozelený lišejník, nazvaný „bobulky“ Bludný balvan Jaani-Tooma Podél pobřeží k severu poloostrova Pärispea Estonská svatba „Open air“ galerie u obce Viinistu – dílko „100 kufrů“ Na obzoru nejsevernější výběžek Estonska Naše stany na tábořišti, kde bylo v noci živo (sever pol. Pärispea) Pěší výletek na nejsevernější výběžek: bludný balvan mezi planými růžemi Pohled z cesty na výběžek k pevnině Stezka z desek přes rašeliniště Aabla na poloostrově Juminda Bludný balvan „Majakivi“ leží uprostřed bažiny Stezka není příliš bezpečná pro jízdu na kole Pavel to riskl a jede přes rašeliniště Rozhledna nad rašeliništěm
Marie Tvrdíková, 12.05.2010
Do vaší knihovny

Jak jsem dojel až na Nordkapp

Simona a Roman Sztulovi
Putování s dvouletým klučinou na nejsevernější mys Evropy
Manželé Sztulovi si v roce 2001 přivezli z měsíčního cykloputování Dánskem krásný dáreček. Na svět vykoukl 18. dubna 2002, byl blonďatý s…
199 Kč
Blogy

U mě dobrý aneb ideální místo pro cykloturistiku

 ()
Rád bych se s Vámi podělil o některá místa, cíle, krásy či tajemství tří oblastí. A to Holešovska, Kroměřížska a Zlínska.  Začnu v Holešově, který se pro mě, v tuto chvíli, stal přechodným „domovem." Samotný Holešov vybízí k návštěvě zámku či přilehlého parku. Mimo jiné je zde i židovský hřbitov.…
Marťas004 | 12.11.2016

Česká Sibiř, Táborsko a Třeboňsko aneb dovolená třech chlapů

 ()
Po týdenní červnové dovolené v Krnovském výběžku - Osoblažsku, Fogin vybral jako další místo pro cyklodovolenou část naší země, kde jsme ještě nebyli a to Českou Sibiř. Jako základní kemp byl zvolen Kemp Orion, který se skládal asi z 30ti chatek, sociálek a restaurace. O České Sibiři jsem věděl…
ondrapisklak | 09.11.2016

Bradlo – mohyla M. R. Štefánika

 ()
Viděl jsem již hromadu různých památníků. Na Slovensku jsem navštívil při různých zájezdech památník na Dukle, muzeum SNP V Banské Bystrici, Jankov Vršok a některé další, ale mohyla spoluzakladatele Československa M. R. Štefánika na Bradle se mým cestám nějak vyhýbala. V minulém režimu, kdy se…
jarpal | 05.11.2016

Expedice 112 Z Mnichova do Petrohradu

 ()
Prší! Jak jinak. Prší celý týden. Předpověď na víkend je ale poměrně příznivá a tak jsme vyrazili. Tedy zatím jsem vyrazil sám, soused Pepa se připojí. Je 16. června 2016. Vystoupil jsem z Pendolina v Plané u Mariánských Lázní a teď tu stojím pod stromem u nádraží a přemýšlím, co dál. Zdá se, že…
Stanley58 | 12.10.2016

Trasa Praha – Brno za čtyři hodiny

Na kole, po lesních cestách a s blouděním. Myslíte si, že není možné ujet na horském kole trasu Praha – Brno (Navíc přes Rokycany) s blouděním v lesích za čtyři hodiny? Je to možné! Až dočtete, pochopíte. Ale od začátku. Ten začátek je kousek pod Prahou, v Nepomuku. (Znalci jednoho nejmenovaného…
Stanley58 | 05.10.2016

O čem se mluví:

Zaujalo 144 dnes v 18:59
Elektrokola Baterie a cokoliv o nich dnes v 18:13
Komentáře k článkům Víte, kde najdete největší kolo? dnes v 17:47
NEcyklo Co vás vytočilo 109 dnes v 14:20
Vyjížďky, srazy, akce Nepetche XIII. dnes v 13:27
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

203 cyklistů (21 přihlášených)

U mě dobrý aneb ideální místo pro cykloturistiku

Rád bych se s Vámi podělil o některá místa, cíle, krásy či tajemství tří oblastí. A to Holešovska,…
Marťas004 | 12.11.2016

Česká Sibiř, Táborsko a Třeboňsko aneb dovolená třech chlapů

Po týdenní červnové dovolené v Krnovském výběžku - Osoblažsku, Fogin vybral jako další místo pro…
ondrapisklak | 09.11.2016

Bradlo – mohyla M. R. Štefánika

Viděl jsem již hromadu různých památníků. Na Slovensku jsem navštívil při různých zájezdech památník na Dukle…
jarpal | 05.11.2016