Azurové pobřeží neznamená pouze riviéra

Azurové pobřeží neboli Côte d´Azur – pásmo hor linoucí se jižní Francií při pobřeží Středozemního moře od italských hranic až přibližně po Marseille.

Jižní Francie

Foto: Adventura

Další fotografie

Když se řekne Azurové pobřeží, mnozí z nás si vybaví luxusní palmovou riviéru na pobřeží Středozemního moře, hotelové komplexy, filmové festivaly, drahá auta a zbohatlíky povalující se na přeplněných plážích. Ano, tak tomu skutečně je v oblasti kolem Nice a Cannes. My se ale posuneme po pobřeží o kousek dál na západ, tam, kde to je cyklistickému srdci bližší a začneme třeba nedaleko St. Tropez v méně známém Port Grimaud.

Port Grimaud – mnozí ho přirovnávají k francouzským „Benátkám“ a nedá se nic jiného, než souhlasit. Malý přístav na kanálech s malebnými zákoutími, květinovou výzdobou a poklidnou atmosférou. Zjistíme, že tady je svět o něco lepší, mnohem pomalejší a klidnější, což my cyklisté oceníme především. Ranní trhy tu jsou velmi oblíbené a to především pro místní obyvatele, kteří si tu denně kromě čerstvého pečiva (nejen tradiční bagety, ale i domácí celozrnný chléb) vybírají i z nepřeberného množství sýrů, tvarohů a mléčných produktů, speciálních salámů... Speciální pozornost je třeba věnovat také koření – tolik druhů, barev a vůní a navíc košíčky popsané, dle mého názoru i pro Francouze, zcela nesrozumitelnými názvy. A samozřejmě levandulové výrobky, které tu jsou na každém rohu – med, svíčky, mýdla, voňavé sáčky, sušené svazky nebo vonné esence - jako dárek domů ideální.

Z přístavu se vydáme lodí přes zátoku na protější pobřeží – k proslulému četnickému St. Tropez. Kdo by si myslel, že tato stanice stále funguje, je na omylu. Naopak - zabedněné okenice, oprýskané dveře a strohý nápis „Gendarmerie nationale“ (policejní stanice) nás ujistí, že jsme doposud zcela jistě o nic nepřišli. Město jako takové za moc nestojí. Hezký je malý přístav v centru, avšak luxusní jachty a plachetnice nám opět připomínají, že to není to, kvůli čemu jsme sem jeli. Takže rychle pryč!

Popojedeme-li od pobřeží na sever do hor, ubývá rušných silnic, turistů a obchodů a konečně se dočkáváme. Otevírají se nám přírodní scenérie, příroda je zde skutečně velmi pestrá a počasí sice stálé, ale velmi neúprosné - slunce pálí po celý den až do západu, který jako by byl nekonečný. Dlouhé dny nám tak alespoň nahrávají k poklidnému vychutnání mnohdy náročných etap. Etapy nejsou náročné ani tak terénem – dá se jezdit pouze po silnici na silničním či trekingovém kole, pokud zrovna netoužíte po „bikovém“ vyžití po místní šotolině přes nějaká horská sedla - jako převýšením - kopečků i kopců je tu skutečně dost, a lze to vyčíst nejen z mapy, ale i prostým pohledem kolem sebe. Když už si ale nějaká ten kopec vyšlápneme, vždy nás odmění nádhernými výhledy na okolní lesy, svahy a vinice (někdy dohlédneme až na moře) a nekonečným sjezdem. Francouzi, obzvlášť v Provence, jsou naštěstí doslova posedlí místy pro piknik, a tak v každé zatáčce je značená vyhlídka s nápisem „pique-nique“. Na každém potkáváme nějakou francouzskou rodinku, která si udělala výlet autem a spojila ho s piknikem. I nám je příjemné sesednout z kola a občerstvit se, udělat pár fotek, lehnout si do stínu a relaxovat nad mapou, co nás to dnes ještě vlastně čeká? V tu chvíli raději odhodlaně vstaneme a jedeme dál…

Cestou potkáváme často i místní cyklisty „silničáře“ v barevných dresech, jak si před nedělním obědem udělali jen tak pro radost výšlap kaňonem. A skutečně nechápeme jejich rychlé a vytrvalé tempo a úsměv na tváři. Podle mapy se orientujeme snadno, koneckonců francouzské mapy „Michelinky“, které jsou ve Francii i u nás běžně k dostání v měřítku 1:200 000 nebo 1:250 000 jsou velmi přesné a pro cyklistiku dostačující. Nejsou zde cyklostezky a tak vyhledáváme silničky s řídkým provozem. Značení je zde velmi dobré, takže bloudíme velmi zřídka. Pokud už zabloudíme, raději se neptáme místních. Nejen že nám nerozumí, ale neumí číst většinou ani v mapách, které s sebou máme. No a angličtinu ještě neslyšeli. Takže nezbývá, než věřit sobě, že jedeme správným směrem.

Zdoláváme sedlo Collobrières a tím pádem i Massif des Maures – opuštěné hory porostlé korkovými duby a kaštany. Míjíme cisterciácké opatství Thoronet ze 12. století, kde se snad zastavil čas – v cyklistických tretrách to sice po zámkové dlažbě trochu klouže, ale jsme vděční za stinná zákoutí, která klášter skýtá.

Cotignac – s pyšnícím se skalním hradem a vynikajícím vinným sklípkem, kde jsme strávili jen hodinu ochutnávkou a pestrým výkladem. Na každém náměstí, kterému obvykle dominují mnohaleté platany a vyzdobená radnice „Hotel de ville“ si vychutnáme kávu a příjemnou atmosféru za doprovodu cikád. Pozorujeme místní staříky jak lamentují rukama a smlouvají nad milimetry v pétanque. Cestou míjíme odbočky do polí s nápisy „produits régionaux“ nebo „fromage de chèvre – en vente“. Jde převážně o rodinné farmy s prodejem místních domácích produktů: kozí sýr, mléko, med z levandule aj. Pokud máme čas, zastavíme a ochutnáme.

St. Croix, jezero s azurovým nádechem, vítáme s nadšením – kola povalíme na oblázkovou pláž a hurá do vody! Půjčujeme si kánoe při hraně velkého kaňonu řeky Verdon. Vody je málo, v letních měsících není téměř žádná. Kaňon patří k nejhlubším v Evropě, o čemž se přesvědčíme hned následující den při výšlapu. Monumentální výhledy, skalní útvary porostlé jen tu a tam trochou zeleně. Klikaté zatáčky a úzké silničky nám v některých místech způsobují tak trochu závrať.

Zkrátka každý den je tak pestrý, ať už se vydáte kterýmkoli směrem. Každé městečko a každá vesnice stojí za shlédnutí, každá řeka a každé jezero stojí za pár snímků a vykoupání, každý sklípek a každá farma vás překvapí něčím novým… taková je nejen Provence a Azurové pobřeží, ale celá Francie. Zcela jistě si ji hned napoprvé zamilujete a bude se do ní rádi vracet!