S českými hasiči na kolech do Benátek

Vyprávění o tom, jak se skupina hasičů a jejich kamarádů vypravila na kole do Benátek. Jak se cestou domlouvali, o krásných rakouských jezerech, kamarádství, a jak to vůbec všechno začalo, vypráví Petr Bíza.

Členové výpravy (zleva) Jarda Satorie, Petr Bíza, Květa Valentová, Michal Rouha, Honza Krutský, Pavel Zavřel, Saša Šelemberk a Honza Bořek
Členové výpravy (zleva) Jarda Satorie, Petr Bíza, Květa Valentová, Michal Rouha, Honza Krutský, Pavel Zavřel, Saša Šelemberk a Honza Bořek
Foto: Luboš Beran

Ota Pavel v mládí potkal ryby, já spoustu kamarádů. Tedy hlavně dva, bráchy Honzu a Petra. To mi bylo asi tak sedmnáct a život pro mě spočíval v prohánění holek, vymetání tanečních zábav a degustaci výrobního programu pivovarů, což se mi líbilo a také jsem v této sféře dosahoval značného regionálního věhlasu.

Trochu jsem se také zabýval cvičením mladých požárníků (dnes hasičů). A protože většina mých svěřenců byla současně členy turistického oddílu mládeže, došlo (k pro mě osudovému) setkání s výše zmíněnými bratry. Začalo to úpravami termínů našich akcí a od nich už byl jen malý krůček k tomu, sednout na kolo a jet s nimi na výlet.

A byl jsem v tom až po uši. Začal jsem jezdit s nimi, dělali jsme tábory, pořádali cykloturistické akce. A jak šel život dál, přišla ženitba, děti, změna zaměstnání. Jen jedno zůstalo – každoroční jeden letní týden s kamarády na kolech (a bez bab). A po „sametu“ také náš první výlet do „kapitalistické“ ciziny – Dunajská cyklostezka z Passau do Vídně.

A tady mi v hlavě začal hlodat červíček: Takhle k moři dojet, to by byla machrovina! Pak se červíček zakuklil a pár let dal pokoj. Když přišel jeho čas, najednou jsem věděl, že právě teď se musí vykuklit do toho krásného motýla. A protože manželka Jindra byla zcela rezolutně proti tomu, abych jel sám (před tím jsem totiž trochu marodil), musel jsem to zařídit jinak. Obešel jsem pár kamarádů a kolegů se slovy: „Pojeď se mnou do Benátek“ a skutečně se mi podařilo sedm z nich do této výpravy zblbnout. Vlastně osm, protože s námi jel ještě jeden jako řidič doprovodného auta.

A to byl zrod KŠC – tedy Klubu Šílené Cyklistiky. Ale v té době jsme nikdo netušili, co všechno z této cesty vznikne a kolik „bratříčků“ červík v mé hlavě zanechal. Když se vám bude zdát, že se to, co píšu, stalo přece úplně jinak (nebo vůbec) – je to možné. Ale znáte to, sranda musí být i kdyby na pivo nebylo. Neberte to ve zlém. Jsem holt už takovej…

Kdo u toho byl:

Jarda Satorie

Pracuje u hasičů na oddělení prevence. Nejstarší účastník první jízdy. Vyznačuje se tím, že za jízdy neustále někam na něco ukazuje, čímž způsobuje dopravní kolaps, neb slušní šoféři se ho bojí předjet, očekávajíce jeho odbočení. Na druhou stranu je to kluk, který absolvoval všechny akce KŠC bez újmy na zdraví (a snad i na duchu).

Honza Bořek

Inženýr, stavař. Jeden z bratrů zmíněných v úvodu. Čím déle přemýšlím o tom, jak ho definovat, tím víc zjišťuji, že o něm nemám v podstatě co říct – prostě kamarád a jistota.

Honza Krutský

Hasič, velitel družstva na smíchovské stanici. Samorost s netradičními postupy při řešení technických problémů. Do myslí účastníků se vepsal hlavně tím, že na takřka každé zastávce rozebíral a zase skládal svoje kolo. O jeho dalších „pamětihodnostech“ se zcela určitě zmíním později.

Květa Valentová

Pracuje u pražských hasičů jako personalistka. Absolutně neskutečná, bezproblémová fajn holka. Pořád někde běhá, bruslí, lyžuje. Díky její větičce „ještě kousek, kluci“ jsme do Benátek dojeli o den dříve.

Michal Rouha

Hasič ze stanice v Krči. Květin životní partner. Sportovec tělem i duší. Jezdí vždycky naplno, takže se občas stane, že najednou zjistí, že neví, kde je.

Pavel Zavřel

Tichý, pohodový kluk. Sloužil na Pražském hradě. Nejmladší účastník jízdy.

Saša Šelemberk

Topenář, skladník, řidič. Hráč na kytaru (skvělej), palič – jeho „puškvorcová“ získala mezinárodní věhlas, hospodář, řezník – prostě takový Ferda brablenec. Při jízdě na kole ve spojení Saša – kolo – Jarda – nějaká zajímavost, se chová velmi nevyzpytatelně – ukazuje, nenadále zastavuje a podobně.

Petr Bíza

Hasič. Kluk, který si plní sny…

Luboš Beran

Hasič, velitel čety na Pražském hradě. Protože si na cestu na kole netroufl, jel s námi jako řidič doprovodného auta, hledač kempů, cest a hasičáren. Kdyby byl ženská, nazval bych ho dobrou vílou. Ale jelikož jsem pro něj nenašel vhodný příměr, zprzním trochu rodnou řeč a nazvu ho dobrým vílem.

Benátky 2003

Celá akce začala už den před odjezdem na takzvané všelidové veselici pražských hasičů. To se vezmou tři fotbalové hasičské týmy, které mezi sebou sehrají bratrovražedný turnaj a poté v bratrském objetí setrvají za zvuků vyluzovaných pokud možno amatérskou kapelou typu „od dechovky po metal“ do pozdních nočních nebo časných ranních hodin. No a ráno jsme nastoupili do auta a hurá směr hraniční přechod Studánky, protože jet z Prahy na jih na kole ve stádu zběsilých českých řidičů může jen osoba nepříliš duševně zdravá. Tam jsme dali dohromady kola a překročili (poprvé v historii KŠC) naše státní hranice.

Vystoupali jsme na šumavský hřeben a krásným sjezdem jsme dojeli do Lince. Tam jsme měli na nábřeží první plánovanou zastávku. Luboš s autem tam za cenu cca 10 hrubých dopravních přestupků dorazil také, takže jsme posvačili, odpočinuli si a vydali se hledat cyklostezku, po které jsme potřebovali dojet do městečka Wels. Lehko se řekne, hůř se uskuteční. Po hodině cesty, kterou bych mohl v bodech definovat přibližně asi takto: asfaltová cyklostezka, šotolinová cesta, křovinatá cesta, šípková houština, jsme se dopracovali k vrátnici firmy West Alpine, která je vzdušnou čarou asi tak tři kilometry od místa, kde jsme odpočívali. Tam se zpoza rohu vynořila babka na kole (takový ten vrzající babosed), na řidítkách dvě tašky s nákupem, na nosiči košík se zeleninou ze zahrádky. Honza K. znaje pár německých slovíček s ní zahájil konverzaci, o jejíž velmi volný překlad se nemohu s vámi nepodělit.

Název hry: Kudy do Welsu, babičko?
Osoby a obsazení:
H – Honza Krutský
B – neznámá rakouská stařenka

H: za jízdy uctivě
„Dobrý den, jak se dostaneme do Welsu?“
B: za jízdy hlasitě
„Cožééééééééé­éééééé?“
H: za jízdy nahlas
„Do Welsu!!!!!!!!!!!!“
B: zastaví a snaží se vysvětlovat
H: zastaví a snaží se rozumět
B+H: naleznou v sobě zalíbení
B: naskakuje na babosed
„Ukážu vám cestu, pojeďte za mnou!“

Překotně naskakujeme na kola a snažíme se babu dohnat, což se nám nedaří a ona mizí v oblacích prachu v zatáčce. Nicméně směr jsme měli a po pár kilometrech jsme brzdili ve Welsu pod mostem u zahradní restaurace. „Dáme jedno a jedeme dál“. Jo, jo, to by bylo fajn. Ale welský kvasnicový ležák byl tak lahodný. Do plánovaného cíle u jezera Traunsee to bylo ještě 60 kilometrů a sluníčko signalizovalo blížící se večer. Květa začínala být silně nervní, takže jsme nasedli a pokračovali dále. Luboš jel napřed najít kemp, což se mu podařilo a přijel nám asi deset kilometrů naproti. Jelikož se už stmívalo, spěchali jsme. Pokyn byl jasný – nikde neuhýbat.

Traunsee je velké jezero, okolo kterého vede silnice. Tedy: okolo skoro celého, protože přímo proti našemu kempu byla silnice přerušena skálou, která sahá až do vody a nedá se nijak objet. Saša jel trochu napřed a na jediné křižovatce před jezerem porušil příkaz „neuhýbat“ a uhnul. My ostatní ne, takže jsme dojeli do kempu, postavili stany a do jedenácti večer jsme nervózně čekali na Sašu. Nic jiného jsme dělat nemohli, protože sice mobil měl, ale teprve dva dny a neuměl ho používat. Nakonec jsme se ho dočkali. Samozřejmě dojel až ke skále naproti našemu kempu, tam chvíli zjišťoval, zda se dá objet a potom, co zjistil, že nedá, tak se potupně vrátil těch patnáct kilometrů zpátky. A tato příhoda měla za důsledek vznik jediného nepsaného pravidla KŠC – že poslední slovo mám vždycky já. Na toto pravidlo jsou upozorňováni všichni účastníci našich spanilých jízd a pokud se chtějí do našich dobrodružství pustit s námi, musí toto respektovat.

Další den bylo v plánu dojet do Hallstattu, malého, krásného městečka v Alpách pod velikánem Dachstein. Cesta ubíhala za krásného počasí, defekty se nám vyhýbaly (kromě rozborky a sborky středového složení kola Honzy K.). Při dojezdu do městečka zazněla Květina oblíbená věta (ještě kousek, kluci – dále jen JKK) a tak přišlel ke slovu autoatlas a změna cílového místa na Bad Mitterndorf. Podle atlasu přibližně 20 kilometrů, bohužel s asi tak šestikilometrovým přejezdem Obertraunského sedla, kde bylo stoupání okolo 17 procent. Nicméně jsme to zvládli a v podvečer jsme dorazili do příjemného kempíku na kraji lázeňského městečka. A protože únava nebyla tak velká, jak jsme předpokládali, tak jsme ještě poseděli, dobré řeči vedli, puškvorcovou popili a dobře se měli. A šli spinkat. A protože ani komáři, před kterými jsme byli varováni, neměli tu odvahu, aby nás otravovali, probudili jsme se odpočatí do dalšího krásného, sluníčkového dne našeho putování.

Sölkpass

Je to zvláštní. Vždycky, když někam s KŠC jedeme, vychází nám slušné počasí. A tento den začal velmi krásně. Putování po cyklostezce podél řeky Salza B mohu všem jen doporučit. Skoro celá trasa totiž vede překrásnou přírodou pořád z kopce. A trest za pohodu se blížil. Pokud nám doteď bylo teplo, mělo přijít něco daleko drastičtějšího. Sölkpass. Jeden tisíc sedm set devadesát metrů nad mořem. Sedlo orientované sever – jih, takže v devět ráno vám sluníčko začne svítit na hlavu a nepřestane do pěti odpoledne. A v tom pekle jedete nejdříve pohádkovou alpskou přírodou, která se začne měnit v kopce porostlé klečí a trávou na které se pasou stádečka krav a sklon cesty se na dvacet kilometrů změní z „příjemných“ 12% na 17% a na závěrečné kilometry si Alpičky přidají ještě dvě procentíčka jen tak, aby se neřeklo. Byla to docela dřina a i když se mi moc nechce, musím přiznat, že to bylo nad síly většiny z nás. A když nás dojel Luboš s autem, tak jsme to pokušení nevydrželi a posledních pět kilometrů vražedného kopce jsme se svezli. Tedy až na tři jezdce: Pavla, Michala a samozřejmě Květu. Ti vyjeli až do sedla. Michal asi sto metrů před vrcholem přetrhl řetěz, ale opravil ho a do sedla vyjel také. S odstupem doby mohu říct, že přes tu dřinu to byla jedna z nejhezčích etap cesty.

Po dojezdu do městečka Murau (po několika desítkách kilometrů z kopce) jsme se sešli u zdi místního zámečku, kde byl jediný stín široko daleko a pomalu nám začalo být jasné, že je něco v nepořádku. Květa nejenže nepronášela své oblíbené JKK, ale bylo na ní vidět, že má dost. Poslední dva kilometry do kempu se svezla autem, na jejím horském kole dojel Honza B. a byl vyhlášen klid těl. Trošku se ale začalo mračit do té doby azurové nebe. Postavili jsme stany, Květa si lehla do stínu stříbrného smrčku a usnula. Za chvíli nebe zatáhly olověná mračna a přišla klasická horská bouře s krupobitím. Přemlouvat Květu, aby se s námi šla schovat pod střechu se ukázalo jako naprosto marná snaha, tak jsme ji alespoň přikryli dekami, aby ji neumlátily kroupy. Škoda, že to, co vám teď popíšu, nebylo vyfoceno. Jak se prudce díky krupobití ochladilo, Květa trochu pookřála, zpod hromady dek vysunula ruku, sbírala kroupy a labužnicky je jedla. Za chvíli bylo po dešti a opět se začalo dělat hezky. Ale ten den jsme toho měli všichni plné zuby a tak jsme zalezli do spacáků a šli spát.

Dalším předpokládaným cílovým městem byl jihorakouský Klagenfurt. Po příjemné cestě klidným rakouským venkovem jsme k tomuto městu skutečně dojeli a… samozřejmě se ozvalo JKK a ještě jsme tedy kousek popojeli až k jezeru Fakkersee. Dlužno podotknout, že v tomto přesčasovém programu jsem zvadnul já. Ale závěr stál za to. Kemp u jezera nás přivítal luxusem, jaký by se dal očekávat spíše ve špičkovém hotelu, než v kempu. Už samotný vjezd, lemovaný mramorovými sloupy v nás zanechal hluboký dojem. Natož pak sociální zařízení – koupelna pro rodiče s dětmi s kolotočem, k dispozici půjčovna kol, tříkolek, dětských autíček a koloběžek, u recepce mísa s bonbóny k volnému použití. A to všechno, včetně velice přijatelné ceny, korunovala křišťálově čistá voda termálního jezera. Zbytek dne jsme trávili zčásti koupáním v jezeře a zčásti couráním po přilehlém městečku. A večer opět poklábosit, uklohnit něco k jídlu a spát. Pomaličku se na nás již začínala projevovat únava z uplynulých dnů Ještě jsme se rozhodli, kudy naše cesta povede následující den a pomaloučku jsme se odebrali do říše snů.

Den další by se dal nazvat dnem tří států. Tento den jsme totiž překročili hranice z Rakouska do Itálie, z Itálie do Slovinska a ze Slovinska zpět do Itálie. Měli jsme na vybranou. Buď po překročení Rakousko – italských hranic kopírovat trasu dálnice z Klagenfurtu do Terstu, nebo zvolit sice trošku náročnější ale o to zajímavější cestu přes Slovinsko. Zvolili jsme druhou variantu. Jelikož jsme se rozdělili na dvě skupinky dle momentálního fyzického stavu, dali jsme si sraz na hraničním přechodu v Arnoldsteinu. Když jsem tam s druhou skupinkou dojel, byla tam nešťastná Květa bez Michala. V té době totiž již neexistovaly hraniční kontroly mezi státy Schengenu, takže Michal, se zrakem upřeným na své přední kolo, profrčel přes hraniční přechod a zmizel v italském vnitrozemí. A najednou jsme nevěděli, co dál. Michal neměl mobil, neměl u sebe pas, peníze, neuměl ani slovo v cizím jazyce. Nezbylo než čekat. Asi po dvou hodinách zkroušený Michal dorazil. Když pochopil, že není normální, aby jel takovou dobu sám, zastavil, rozhlédl se a po chvilce čekání se vrátil zpět a vzhledem k tomu, že jsme udělali v tu chvíli nejrozumnější věc – tedy, že jsme počkali na původně domluveném přechodu – tak vše dobře dopadlo a mohli jsme pokračovat dále. Jo, a Květiny komentáře k této příhodě se v slušných společenstvích nepublikují.

Vystoupali jsme na italsko-slovinský hraniční přechod v sedle Predel a dostali se trochu do jiného světa. Pravda, povrch silnice byl skvělý, ale vzhledem k tomu, že byla zaříznutá do kopce, pod ní byla třistametrová propast s vraky aut, které nikdo neodklízí a klesala zhruba v šestnácti procentech, přišla nám absence svodidel trochu divná. Ale jiný kraj, jiný mrav. Dojeli jsme do první vesnice, někteří vyměnili spálené brzdové špalky a opět z kopce – tentokrát už mírného jsme pokračovali dále na jih. A celou cestu jsme čekali, že se terén začne znovu zvedat, že tam musí být nějaké hraniční hory nebo tak něco, ale nebylo nic. Najednou byl přechod, přes který jsme se dostali zpět do Itálie a po pár desítkách kilometrů jsme museli řešit další problém, tentokrát se spaním. Byli jsme totiž asi šedesát kilometrů od pobřeží a v této oblasti nebyl jediný kemp. Nakonec jsme našli kouzelnou zátoku na řece Piávě, zajeli jme s autem až k vodě a rozhodli se přespat nadivoko. Bylo to krásné, romantické místo. Absolvovali jsme tam již tradiční večerní bouřku, koupání, prostě pohodu. Někteří postavili stan, Jarda spal v přívěsu, někdo v autě, někdo jen tak pod širákem. Další skvělý den za námi.

To jsme ještě netušili, že nás čeká „utrpení cyklistovo“. Člověk neznalý si sice pravděpodobně řekne „Po rovině a na kole? Sranda!“ Ale jet skoro osmdesát kilometrů po jednotvárné krajině, za pětatřicetistup­ňového vedra, kdy se silnice v dálce před vámi sbíhá do jednoho bodu a když zjistíte, že život v Itálii od jedenácti do čtyř odpoledne v podstatě neexistuje, takže chtít si tam koupit nějaké studené pití = čin z říše pohádek, tak to opravdu není moc fajn ježdění. Ale při občasných závanech větru od jihu jsme začínali cítit tu zvláštní nenapodobitelnou vůni – vůni moře. A už nebylo síly, která by nás dokázala zastavit, prostě jsme věděli, že cíle už je dosaženo. A tak okolo páté odpolední hodiny šla do Prahy esemeska v znění: „Oznamujeme láskám našim, že dne 26. června 2003 po strastiplném cykloputování, vstoupily nohy pražských hasičů a hasičky do vod Středozemního moře“. Tím skončila část akce spojená s bicykly a zbývala ta méně fyzicky náročná. Návštěva kolegů hasičů v Mestre a v Benátkách.

Tam jsme se vypravili hned druhý den ráno. V Mestre, což je část dvojměstí spolu s Benátkami, jsme byli očekáváni hasiči, kteří byli na návštěvě v Praze v září roku 2002. Ukázali nám svoji stanici, popovídali jsme si o našich i jejich problémech. Potom nás pozvali na oběd – klasické italské špagety s tuňákem a výborné červené víno na zapití. Následovalo srdečné rozloučení, po kterém nás doprovodili do Benátek, kde na nás již čekali jejich kolegové s lodí. Provezli nás po spoustě benátských kanálů, kam se běžní turisté nedostanou a nevynechali ani Grand Canale a ostatní turistická lákadla. I prohlídka jejich stanice nám přinesla spoustu poznatků o hasičině v tak specifickém prostředí jako jsou Benátky. Třeba velmi zvláštně působí skluzy v garáži hasičských lodí, které končí ve vodě. I systém organizace výjezdu je odlišný od všech, o kterých jsme kdy slyšeli. Jelikož Benátky mají spoustu mostů se schody a mnoho velice úzkých uliček, jsou pro auta a záchranářskou techniku neprůjezdné. Proto při vyhlášení poplachu vyjíždí dvoučlená posádka se člunem s vybavením a čtyř až šestičlenný tým utíká k místu případu pěkně po svých. Z benátské hasičské stanice jsme se zpět na parkoviště již odvézt nenechali a vydali jsme se pěkně po svých. Okoukli jsme náměstíčka, kostely a jiné turistické atrakce a v pozdních odpoledních hodinách jsme zamířili zpět do kempu Europa. Tam jsme se ještě vykoupali v moři, pak jsme si udělali hostinu ze zbytků zásob a povídali a povídali.

No a ráno jsme naložili kola, sbalili stany, zamávali moři a Benátkám a jeli. A cestou se v mojí hlavě začal probouzet k životu červíček druhý.

Fotogalerie

Členové výpravy (zleva) Jarda Satorie, Petr Bíza, Květa Valentová, Michal Rouha, Honza Krutský, Pavel Zavřel, Saša Šelemberk a Honza Bořek Cesta Alpami Cesta Alpami Cesta Alpami Cesta Alpami Čerpáme síly Na návštěvě u benáteckých hasičů Na návštěvě u benáteckých hasičů Vozový park italských hasičů Benátky
Petr Bíza, 14.03.2009
Vyzkoušejte
 (CK Mamut tour)

Jižní Tyrolsko na kole

Itálie
01.06.2017 - 6 dní
cyklistický
Autobusem
6 990 Kč
 (CK Mamut tour)

Pěší turistika v Zillertalských Alpách

Rakousko
06.07.2017 - 4 dny
pěší turistika
Autobusem
6 100 Kč
 (CK Mamut tour)

Jižní Tyrolsko na kole

Itálie
12.07.2017 - 6 dní
cyklistický
Autobusem
6 990 Kč
 (CK Mamut tour)

Walliské Alpy na kole

Švýcarsko
26.07.2017 - 6 dní
cyklistický
Autobusem
8 990 Kč
 (CK Mamut tour)

Rakousko na kole

Rakousko
03.08.2017 - 5 dní
cyklistický
Autobusem
7 990 Kč
Do vaší knihovny

Vandry s bejkem

Jan Vlasák
Druhé vydání – aktualizované a doplněné
Tato kniha vyšla poprvé před deseti roky, v roce 1995. V té době to byla obyčejná brožura, tištěná na dřevitém papíře, s několika nepříliš…
222 Kč

Afrikou domů na kole

Jan Tomšíček
Z Kapského Města do Chocně na favoritu – 3. doplněné vydání
Jan Tomšíček od mládí rád cestoval na kole a projel na něm hodně zemí Evropy. S kamarády společně postavili plachetnici Polárka, s níž se…
299 Kč
Blogy

U mě dobrý aneb ideální místo pro cykloturistiku

 ()
Rád bych se s Vámi podělil o některá místa, cíle, krásy či tajemství tří oblastí. A to Holešovska, Kroměřížska a Zlínska.  Začnu v Holešově, který se pro mě, v tuto chvíli, stal přechodným „domovem." Samotný Holešov vybízí k návštěvě zámku či přilehlého parku. Mimo jiné je zde i židovský hřbitov.…
Marťas004 | 12.11.2016

Česká Sibiř, Táborsko a Třeboňsko aneb dovolená třech chlapů

 ()
Po týdenní červnové dovolené v Krnovském výběžku - Osoblažsku, Fogin vybral jako další místo pro cyklodovolenou část naší země, kde jsme ještě nebyli a to Českou Sibiř. Jako základní kemp byl zvolen Kemp Orion, který se skládal asi z 30ti chatek, sociálek a restaurace. O České Sibiři jsem věděl…
ondrapisklak | 09.11.2016

Bradlo – mohyla M. R. Štefánika

 ()
Viděl jsem již hromadu různých památníků. Na Slovensku jsem navštívil při různých zájezdech památník na Dukle, muzeum SNP V Banské Bystrici, Jankov Vršok a některé další, ale mohyla spoluzakladatele Československa M. R. Štefánika na Bradle se mým cestám nějak vyhýbala. V minulém režimu, kdy se…
jarpal | 05.11.2016

Expedice 112 Z Mnichova do Petrohradu

 ()
Prší! Jak jinak. Prší celý týden. Předpověď na víkend je ale poměrně příznivá a tak jsme vyrazili. Tedy zatím jsem vyrazil sám, soused Pepa se připojí. Je 16. června 2016. Vystoupil jsem z Pendolina v Plané u Mariánských Lázní a teď tu stojím pod stromem u nádraží a přemýšlím, co dál. Zdá se, že…
Stanley58 | 12.10.2016

Trasa Praha – Brno za čtyři hodiny

Na kole, po lesních cestách a s blouděním. Myslíte si, že není možné ujet na horském kole trasu Praha – Brno (Navíc přes Rokycany) s blouděním v lesích za čtyři hodiny? Je to možné! Až dočtete, pochopíte. Ale od začátku. Ten začátek je kousek pod Prahou, v Nepomuku. (Znalci jednoho nejmenovaného…
Stanley58 | 05.10.2016

O čem se mluví:

NEcyklo Co vás pobavilo nebo potěšilo 115. před 8 minutami
Zaujalo 144 dnes v 08:46
Vyjížďky, srazy, akce Nepetche XIII. dnes v 08:43
Technické rady Mám něco v plášti. Ale co? :-) dnes v 07:41
Ostatní – cyklo Jaké to bylo dneska 61 dnes v 07:26
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

146 cyklistů (15 přihlášených)

U mě dobrý aneb ideální místo pro cykloturistiku

Rád bych se s Vámi podělil o některá místa, cíle, krásy či tajemství tří oblastí. A to Holešovska,…
Marťas004 | 12.11.2016

Česká Sibiř, Táborsko a Třeboňsko aneb dovolená třech chlapů

Po týdenní červnové dovolené v Krnovském výběžku - Osoblažsku, Fogin vybral jako další místo pro…
ondrapisklak | 09.11.2016

Bradlo – mohyla M. R. Štefánika

Viděl jsem již hromadu různých památníků. Na Slovensku jsem navštívil při různých zájezdech památník na Dukle…
jarpal | 05.11.2016