700 km přes Rodopy a Pirin na kole

Patřím k těm cyklistům, kteří si říkají „bikeři“ a kteří by svého horáka nevyměnili takříkajíc ani „za zlaté prase“. Na víkendových „kochacích“ vyjížďkách nevadí nějaký ten kousek silnice, přesto terén je terén a dát si práci s pečlivým výběrem trasy vždycky stojí za trochu času. A když se člověk vypraví na dovolenou, je ochoten překousnout i nějaké to nepohodlí při delším přejezdu autobusem, pak ten výběr je důležitý dvojnásob.

Foto: Adventura

Po několika letech cestování po Evropě mám jednoduché (a určitě i trochu zjednodušené) heslo: „čím dál na východ, tím lépe“. Západní Evropa nás již příliš svazuje svými omezeními a hustotou obyvatelstva, divočejší Skandinávie má většinou zase připravené pořádné překvapení ve formě počasí, no a ten střed máme hned za humny a důvěrně jej známe. Takže projedeme třeba Slovensko, dotkneme se Karpatského oblouku v Polsku (například Bieszczady), zavítáme do stále populární Zakarpatské Ukrajiny a opakovaně jezdíme do Rumunska. A to jsou ty pravé země na cyklistiku! Zejména když máte horáka a jste ochotni si nejen pořádně zajezdit, ale jet občas i expedičním způsobem na těžko. Krása okolní přírody, doslova exotika a romantika chudých oblastí obývaných lidmi se srdcem na dlani, minimální ceny za cokoliv a božský klid vás lákají stále znovu… A pak přijde otázka – kam příště?

No, napadlo by vás třeba do Bulharska? Mě tedy původně ne, ale když přišel ten nápad odjinud, nezaváhal jsem ani chvíli. Přestože pro mě bylo Bulharsko doposud spojeno jen s mořem a krásnými horami vhodnými pro pěší turistiku, logicky by ty hory mely mít i terény pro horská kola. Tak jsme to jeli vyzkoušet! Volba padla na Rodopy a Pirin. Důvodů bylo více: od relativně snadné dostupnosti, návaznosti obou pohoří, pestrosti trasy až po předpokládaný vhodný profil. Že to byla volba šťastná, se nakonec potvrdilo. A že byla spousta věcí jinak? To je to pravé cestovatelské koření!

Z Bačkova na Vrchovrch

Známou a krásnou Čepelarskou roklinou vjíždíme do Rodop a konečně autobus zastavuje v Bačkovu. Večer už jen stihneme zakempovat, a tak si místní klenot – Bačkovský klášter – necháváme na ráno. Již v cyklistickém oblečení a s „nastartovanými biky u vchodu procházíme druhý největší bulharský pravoslavný klášter, jehož vznik se datuje do roku 1083 a nyní je k nalezení na Seznamu kulturního dědictví UNESCO.

Pak konečně nasedáme a naším cílem je chata Persenk na hřebenu Vrchovrch ve výšce 1670 m. Jistě by se sem dalo dojet jednoduše po silnici, která si v posledním úseku tak jenom říká, ale kvůli tomu tady nejsme. Na mapě jsou přece tak krásné značené horské cesty! Než však odbočíme do těch pravých hor z kvalitní údolní asfaltky, neodoláme a posedíme u pivka, smažené ryby a šopského salátu. Hned za první horskou vesnicí však vidíme, že s tou rychlostí a hledáním správné cesty to nebude tak snadné. Brzo poznáváme, že bez rad místních pastevců nedojedeme nikam a mapa je dobrá leda tak na čtení místních názvů, na které vždy dotázaný pastevec ukáže rukou.

Když říkáme Persenk, vždy ukážou dolů do údolí a na silnici. S tím se přece nesmíříme, Persenk leží nahoře, a tak se dále probíjíme výš a výš, až na poloniny, podobné těm, jaké již známe z Ukrajiny, Polska a Rumunska. Nakonec přeci jen kapitulujeme, blíží se večer, cesta končí v lesní džungli a my víme, že dojet musíme. Jistota po silnici znamená 600 metrů dolů po pořádných šutrech a dalších 1000 metrů nahoru, převážně po „tankodromu“ z obce Orechovo. Přitom po hřebenu to už byl odpoledne jen takový kousek… Dojíždíme za tmy, nadoraz, ale s fantastickými zážitky. Budou se takové další opakovat i zítra? Dnes máme v nohách skoro 70 km a 1700 výškových me­trů!

Po staré římské cestě

U dobře zásobené, ale nijak komfortní chaty ráno opět nasedáme. Jenže jet vydrží všichni jen kousek, pak postupně odpadáváme, až tlačí úplně všichni. J(e)deme totiž po „Rimskom puti“ – staré římské cestě, kterou stavěly římské legie pro snadnější přístup ke svému severnímu teritoriu. Nic ale netrvá věčně, takže nakonec dosahujeme sedla a většina opět tlačí (nebo spíše brzdí), tentokráte z kopce. Já sjezdu neodolám, a nakonec jsem jediný, kdo si procvičil skrčku přes řidítka a kotoul. Naštěstí kolo i tělo jsou v pořádku, a tak si dávám spolu s ostatními dobré pivečko s výborným pirohem v chatě poblíž dalšího divu, který čeká na prohlédnutí, tentokrát přírodního. Čudnite Mostove je okouzlující skalní systém kaňonů, říčních ponorů a jeskyní, kterému vévodí impozantní skalní most, pod kterým protéká řeka. Sestup dolů a výstup druhou stranou je příjemnou chodeckou vložkou na dlouhé cestě, která nás dnes ještě čeká.

Kdo má dobrodružnou povahu, hodně sil, výbornou techniku jízdy v terénu, orientační smysl a nevadí mu časté nošení kola na ramenou, může se pustit dále přes chatu Izgrev a možná příští den dorazí do Smoljanu. Všichni ostatní ať jedou po silnici. I zde je dost zajímavostí a hlavně spousta výborných hospůdek se stejně dobrými druhy místních i licenčních piv (samozřejmě točených!). Dnes 83 km, 1450 m a jedna pořádná bouřka (naštěstí jediná za celou dobu v Bulharsku).

Okolí Smoljanu

Zůstaneme dvě noci v krásném kempu. Romantici spí ve stanech, pohodáři v chatkách a všichni, jako správní gurmáni, se těší na příští večer, protože na nás bude čekat pravý skopový šašlík. Abychom si ho zasloužili a řádně vychutnali, odšlapeme si pěkně celodenní kolečko. Vlastně je to pořádné kolo, protože okolní terény jsou tak fantastické, že je každému líto projet jen malou část. Vysoké skalní stěny v ranní mlze vytvářejí dokonalou kulisu divočiny a při pohledu na ně je nám jasné, že se dnes opravdu zapotíme. Vlastně – jako by tomu v předešlých dnech bylo jinak…

Na oběd jsme měli štěstí. Narážíme na lidovou veselici u malého kostelíka na poutním místě. A protože je neděle, jídla a pití je hojnost… ale po klobáskách s pivkem se tak těžko šlape! Alespoň že jsme na kopci. Máme před sebou opravdu lahůdkový sjezd lesní šotolinou se slalomem mezi poztrácenými větvemi a zerodovanými rýhami. Krásně to vychází tak, že další stoupání jedeme po uzounké opuštěné silničce, která nás opět přivede na souvislý hřeben. Shora koukáme hluboko pod sebe na městečko s roztomilým názvem Momčilovči a vrcholovou lesní cestou se blížíme ke Smoljanu. Nakonec dojedeme podle metody „pokus-omyl“ a s pomocí místních dřevorubců. Pořádnou energetickou bombu už fakt potřebujeme! Vždyť dnes většina z nás ujela 75 km a nastoupala 1300 m.

Trigrad

Víme, že v Trigradu a okolí nás čeká mnoho zajímavého, jenže tam musíme nejdříve dojet. A že je cestou na co koukat! Vždyť projíždíme kolem nejvyšší hory Rodop Goljam Perelik (2191 m), vesnicí s tradiční vesnickou architekturou Široká Luka (mimochodem s neuvěřitelně dobrou restaurací s místními specialitami) a závěrečné stoupání ani nevnímáme, protože silnice vede Trigradskou soutěskou – jedním z nejkrásnějších míst v Bulharsku. Večer trávíme u táboráku, zázemí máme v místním hotýlku a plánujeme, co všechno bychom chtěli v okolí Trigradu stihnout.

Ráno se vydáváme do Ďáblova hrdla. Procházíme podzemním kaňonem, kterým se valí říčka Trigradska. Komu bylo speleologie málo, vydává se s místními průvodci do podzemí i na jiném místě. Většina však nasedá na kola a míří do různých stran. Každému podle chuti – zde platí více než kdekoliv jinde na trase. Jsme téměř u hranic s Řeckem a tento opuštěný kraj nemá žádné asfaltové cesty. Terénů je však hojnost – od lehkých cest k vesnicím v horách v blízkém okolí až po výšlapy na hřebeny a sjezdy do údolí. Pár lidí si vyzkouší projížďku na koních z místní farmy a sní o tom, jak by to bylo krásné se sem vrátit a vypravit se na přejezd Rodop na koních. Ani zde už to není problém, vše je jen otázkou peněz. Nicméně dnes ti nejnadšenější cyklisté ujeli opět 62 km do délky plus nahoru celkových 1400 metrů.

Divočinou k Dospatskému jezeru

S Trigradem se loučíme těžko, jezero Dospat je však dnešní další metou. Poslední pohledy na vápencové stěny a pořádný sjezd k jeskyni Jagodina. Ta naším očím zůstane utajena, což později oceníme, protože celý dlouhý den už budeme jen šlapat, šlapat a drncat po kamení lesních cest. Zato si z kola vychutnáme divokou krásu kaňonů krasové oblasti, kterou projíždíme již třetí den. Pak se však musíme probít k samotě Orfej, jejíž jméno inspiroval samotný mytologický Orfeus, potažmo orfický kult.

Že se zdejší mapy musí brát s rezervou, to už víme. Že nám však připraví opravdové dobrodružství (pokolikáté už?) i dnes, nás opět zaskočilo. Krásná asfaltová silnice na mapě je dnes už jen římsa vytesaná v kolmé skále, kde pod hromadami sesutého kamení opravdu občas probleskuje několik desítek let starý asfalt. Cesta prochází přírodní rezervací a je ponechaná svému osudu. Ale je to dobře, jsme tu sami, vychutnáváme krásu okolních skal a to, že kolo většinou tlačíme nebo neseme, nás zlomit nemůže.

Opuštěnou samotu Orfej rychle míjíme a s pomocí dřevorubců nacházíme správnou cestu k jezeru Široká Poljana. Náš klid ale netrvá dlouho. Ve změti lesních cest nikdy nemáme jistotu, kam vlastně jedeme a navíc červená značka se mění v modrou, po které není v mapě ani památka a cedulky ukazují úplně jiný směr. Nedáme se zviklat a „jedeme si svou“. V Černim Dole nabýváme jistoty, naši radost však kazí nekonečné stoupání po nekonečně kamenité a únavné cestě, kterou záhy proklínáme. Jezero Široká Poljana je vysvobozením a konečně si užíváme šotolinky, která osciluje kolem stejné výšky. Můžete jet přímo nebo jezero objet, a pak už se jen napojit na pěknou asfaltku, která vás dovede zaslouženým sjezdem k jezeru Dospat. Máme za sebou 65 km (kolem jezera však 108) s 1500 metry převýšení.

Poslední den v Rodopech

Čeká nás parádní etapa vedoucí zpočátku borovým lesem kolem jezera Dospat. Vychutnáváme si rovinu šotolinové cesty, na jejímž konci se ponoříme do chladných vod uměle vytvořeného jezera nádherně zapadajícího do zdejší přírody. I dále za jezerem podél řeky Dospat cesta stoupá jen pozvolně, ale za odbočkou do sedla Ranča šestikilometrové stoupání po kamenech nasázených v prachu lesní cesty prověří fyzické i psychické síly jezdců. Ze sedla jedeme snad nejkrásnější úsek celé dosavadní trasy: Nejprve relativně prudký pětikilometrový sjezd lesem po rovné šotolině, která přechází na otevřenějšího údolí s mírným klesáním v délce 10 kilometrů. Pokud chcete šlapat do pedálů, tak „velká placka“ tady vůbec nikomu potíže nedělá. A kolem stále jen lesy, louky a divočina!

Čekají nás ještě dva výjezdy, jenže ty jsou už po asfaltce a za nimi opět dlouhatánský sjezd do cíle naší cesty – města Goce Delčev (pojmenovaného po nejvýznamnějším bulharském revolucionáři). Projíždíme ještě tábořištěm kočovných cikánů, čítajícím zde stovky lidí a desítky koňů s povozy. Pak ještě jedeme dvěma cikánskými vesnicemi, ale stavět, natož zde tahat foťáky, se nám vůbec nechce. Nevraživé pohledy nás zrazují od touhy „vyfotit si to“. V Goce Delčev máme za sebou 80 km a 950 m. Dlouhý večer ve zdejší restauraci, u skvělého jídla a výborného červeného vína, je důstojným zakončením našeho pobytu v Rodopech.

Pirin a Melnik

Ráno si na zahřátí vyjedeme do sedla Popovi Livadi. Na tento 19kilometrový úsek s převýšením 900 m si to chce trochu přivstat. Až se do vás na tomto východním otevřeném svahu opře slunce, budete mít pocit, že jedete rozpáleným peklem! O to více oceníte následující 16km sjezd do městečka Pirin, při kterém klesnete o 700 metrů. A pak pohádkovou krajinou s dalekými výhledy, šotolinovou cestou oscilující kolem výšky 800 metrů, dojedete po dalších 20 km do Rožně. Název je to příznačný, alespoň z pohledu češtiny. Naštěstí téměř v každém údolíčku teče potok nebo je vystavěná studánka a pomůže vám cestu zdolat bez větších zásob vody.

Přes velmi příjemné posezení v úplně novém penzionu s restaurací a bazénem – u piva, klobásek a hromady šopského salátu – je naším hlavním cílem v Rožni další pravoslavný klášter z 12. století. Milý pop, plynně hovořící česky, nás vnímá doslova jako bratry, a tak se nám intenzívně věnuje celou hodinu. S pocity z tohoto krásného setkání se ještě pokocháme pohledem na okolní známé pískovce, vystupující z lesnaté krajiny jako malované obrazy z doby romantismu.

… A pak už jen dojíždíme krátce do Melniku – centra jedné z nejvýznamnějších vinařských oblastí Bulharska. Posledních 73 km a 1570 metrů je tečkou za cyklistikou. Tečku za pobytem v bulharských horách však uděláme až v místním vinném sklepě někdy nad ránem. Několik lahví červeného s sebou a dopoledne už sedíme v autobusu směr domov. Máme dost času na probírání všeho, co jsme prožili a shodujeme se na tom, že jet s kolem do Bulharska se určitě vyplatilo! A to nejen všem nadšeným bikerům, ale i těm pohotovějším cyklistům s trekovými koly, kteří vždy našli tu „správnou“ a pro ně ideální cestu. Téměř každovečerní až noční posezení s kytarami u ohně, usměvaví a přátelští lidé, skvělá místní kuchyně i nápoje, fantastické cesty překrásnou přírodou a výborná parta cyklistů nám tuto dovolenou bude připomínat ještě dlouho.

Fotogalerie

Slávek Suldovský, www.adventura.cz, 17.02.2005
Do vaší knihovny

Afrikou domů na kole

Jan Tomšíček
Z Kapského Města do Chocně na favoritu – 3. doplněné vydání
Jan Tomšíček od mládí rád cestoval na kole a projel na něm hodně zemí Evropy. S kamarády společně postavili plachetnici Polárka, s níž se…
299 Kč

Vandry s bejkem

Jan Vlasák
Druhé vydání – aktualizované a doplněné
Tato kniha vyšla poprvé před deseti roky, v roce 1995. V té době to byla obyčejná brožura, tištěná na dřevitém papíře, s několika nepříliš…
222 Kč
Blogy

U mě dobrý aneb ideální místo pro cykloturistiku

 ()
Rád bych se s Vámi podělil o některá místa, cíle, krásy či tajemství tří oblastí. A to Holešovska, Kroměřížska a Zlínska.  Začnu v Holešově, který se pro mě, v tuto chvíli, stal přechodným „domovem." Samotný Holešov vybízí k návštěvě zámku či přilehlého parku. Mimo jiné je zde i židovský hřbitov.…
Marťas004 | 12.11.2016

Česká Sibiř, Táborsko a Třeboňsko aneb dovolená třech chlapů

 ()
Po týdenní červnové dovolené v Krnovském výběžku - Osoblažsku, Fogin vybral jako další místo pro cyklodovolenou část naší země, kde jsme ještě nebyli a to Českou Sibiř. Jako základní kemp byl zvolen Kemp Orion, který se skládal asi z 30ti chatek, sociálek a restaurace. O České Sibiři jsem věděl…
ondrapisklak | 09.11.2016

Bradlo – mohyla M. R. Štefánika

 ()
Viděl jsem již hromadu různých památníků. Na Slovensku jsem navštívil při různých zájezdech památník na Dukle, muzeum SNP V Banské Bystrici, Jankov Vršok a některé další, ale mohyla spoluzakladatele Československa M. R. Štefánika na Bradle se mým cestám nějak vyhýbala. V minulém režimu, kdy se…
jarpal | 05.11.2016

Expedice 112 Z Mnichova do Petrohradu

 ()
Prší! Jak jinak. Prší celý týden. Předpověď na víkend je ale poměrně příznivá a tak jsme vyrazili. Tedy zatím jsem vyrazil sám, soused Pepa se připojí. Je 16. června 2016. Vystoupil jsem z Pendolina v Plané u Mariánských Lázní a teď tu stojím pod stromem u nádraží a přemýšlím, co dál. Zdá se, že…
Stanley58 | 12.10.2016

Trasa Praha – Brno za čtyři hodiny

Na kole, po lesních cestách a s blouděním. Myslíte si, že není možné ujet na horském kole trasu Praha – Brno (Navíc přes Rokycany) s blouděním v lesích za čtyři hodiny? Je to možné! Až dočtete, pochopíte. Ale od začátku. Ten začátek je kousek pod Prahou, v Nepomuku. (Znalci jednoho nejmenovaného…
Stanley58 | 05.10.2016

O čem se mluví:

S dětmi na kole Kolo pro děti na Vánoce před 17 minutami
Ostatní – cyklo Zaujalo 145 dnes v 12:18
Lehokola Homebuilders lehokol 11 dnes v 12:03
Vyjížďky, srazy, akce předvánočním Polabím na kole dnes v 11:41
Elektrokola objednávka z Číny dnes v 10:27
NEcyklo outdoor jidlo dnes v 10:12
Lehokola Homebuilders lehokol 10 dnes v 08:37
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

170 cyklistů (21 přihlášených)

U mě dobrý aneb ideální místo pro cykloturistiku

Rád bych se s Vámi podělil o některá místa, cíle, krásy či tajemství tří oblastí. A to Holešovska,…
Marťas004 | 12.11.2016

Česká Sibiř, Táborsko a Třeboňsko aneb dovolená třech chlapů

Po týdenní červnové dovolené v Krnovském výběžku - Osoblažsku, Fogin vybral jako další místo pro…
ondrapisklak | 09.11.2016

Bradlo – mohyla M. R. Štefánika

Viděl jsem již hromadu různých památníků. Na Slovensku jsem navštívil při různých zájezdech památník na Dukle…
jarpal | 05.11.2016