Dalsideveien

Na mapě Norska lze najít mnoho horských oblastí, do jejichž nitra nevedou žádné cesty a které jsou přístupné pouze pěším cestovatelům. Putování trvá obvykle několik dní a člověk si vše potřebné musí nést na zádech. Jsou však i oblasti, kam vede jedna jediná cesta, pomocí které se dostanete až do samého nitra hor i na kole.

Vodopád Mardalsfossen
Vodopád Mardalsfossen
Foto: wikipedia

Jedna taková oblast leží ve středním Norsku, v západní části pohoří Dovrefjell. Horská bezlesá pustina se nachází severně od silnice z Dombasu do Andalsnesu a má oválný tvar o rozměrech sto krát padesát kilometrů. A právě do nitra těchto hor vede cesta Dalsideveien. Když jsem si před lety prohlížel automobilovou mapu Norska, ihned mě tato trasa upoutala. Cesta vede okolo řeky a několika meších jezer severozápadním směrem přímo do samého středu divočiny. Tady pokračuje po okraji dvacet pět kilometrů dlouhého jezera, jehož jihovýchodní část nese jméno Gautsjoen a severozápadní Aursjoen, aby nakonec sjela údolím řeky k dalšímu jezeru Eikedalsvatnet. Z prudkých svahů nad jižním okrajem tohoto jezera padá do šesti set metrové hloubky dvoustupňový vodopád Mardalsfossen, lákavý a více než důstojný cíl túry. Cesta se odtud stáčí k severu. Pokud bychom se však chtěli vrátit zpět na silnici Dombas – Andalsnes, poblíž které obvykle táboříme, nebyla by jiná možnost, než se vypravit na jih a vytlačit kola téměř kilometr vysoko po turistické stezce na náhorní plošinu. Odtud už je to na tábořiště necelých třicet kilometrů po solidní štěrkové cestě, nejdříve po rovině a nakonec z kopce. Celkem sto deset kilometrů s tisícimetrovým pěším převýšením, záležitost na dva dny.

Je srpnové odpoledne a před autobusem stojí jedenáct odvážných, deset mužů a jedna žena. Kvůli poraněnému kolenu mezi nimi nejsem a tak jim alespoň dávám pokyny pro jejich výpravu do neznáma. Ale předejme nyní pomyslné pero přímému účastníkovi expedice Ondrovi Vodrážkovi.

Plán v podání šéfa zájezdu se zdá vcelku jasný, zítra navečer jsme určitě v táboře. Na výpravu si bereme oblečení do vyšších poloh, jídlo na jeden a půl dne, nějaký ten spacák, popřípadě stan. S tímto vším na nosiči nebo v batohu vyrážíme ve tři odpoledne vstříc novému dobrodružství. Už první tři kilometry s převýšením pět set metrů nás pěkně zahřívají. Potom následuje mírný sjezd k divoké říčce Jora, okolo níž cesta ubíhá celkem příjemně. Typická norská šotolina pod koly jen sviští, a tak v pohodě dosahujeme vod jezera Gautsjoen. Tady končí les a cestu nám začíná znepříjemňovat silný protivítr, ale ne zase tolik, aby nám to kazilo dobrou náladu. První překvapení nás potkává, když ke konci jezera zbývá ještě deset kilometrů. Šotolinová cesta rázem končí a přechází v turistickou stezku. Před osamělou chatou stojící horal nám na naší otázku, zdali se dá po stezce jet na kole, odpovídá: „Sometimes yes, sometimes not“, čili někdy jo, někdy ne. Povzbuzeni jeho slovy se noříme do divočiny. Stezka se však po dvě stě metrech ztrácí a turistické značky vedou dál volnou pustinou, kterou tady v devíti stech metrech nad mořem tvoří skalní plotny, porostlé mechem, bažiny a vřesoviště. To vše bez jediného stromu.

Záhy poznáváme, co znamená sometimes yes, sometimes not. Malé skalnaté plošiny, kde se dá párkrát šlápnout do pedálů, střídají podmáčené plochy, přes které jsme nuceni kola přenášet nebo v lepším případě vést. V takovém terénu rychlostní průměr setsakramentsky klesne každému. Nám a našim plně naloženým bikům na tři kiláky za hodinu. Poklidnou večerní idylu v horách ruší jeden z nás, když hlásí ulomenou přehazovačku. Od té doby volí převody pomocí nýtovače řetězu. Jednoduše řetěz podle potřeby krátí či prodlužuje a simuluje tak funkci napínáku chybějící přehazovačky.

Hráze na konci jezera dosahujeme v devět večer. Další hodinu a půl nám trvá překonání stoupajícího traverzu vysoko nad řekou Aura. V půl jedenácté večer na počátku srpna je i v Norsku trochu šero, ale vidina sjezdu do údolí a v něm kousek místa pro stany nás žene kupředu. Cestou dolů nás však čeká další překvapení, tentokrát v podobě tunelu. Vezeme toho sebou sice hodně, avšak světla to nejsou. Jediné dvě blikačky dáváme na první kolo, alespoň ať ten první něco vidí. Ostatní berou do jedné ruky kolo, druhou hmatají po temné stěně tunelu a jde se, snad to nebude moc dlouhý. Po pěti minutách vycházíme z tunelu a ke svému překvapení zjišťujeme, že tunel se otočil do spirály. Pak už jenom kousek dolů a na prvním možném místě stavíme stany.

Druhý den si přispáváme, neboť už nás čeká jenom čtyřicet kilometrů s jedním velkým kopcem. Proti včerejším podvečerním sedmdesáti holá sranda. Za krásného počasí opouštíme tábořiště a po asfaltové silničce sjíždíme lesnatým údolím Eikesdalen. Jeho obě strany jsou lemovány příkrými skalními srázy, ze kterých se snášejí bílé stuhy vodopádů. Míjíme několik jezírek a přijíždíme k velkému jezeru Eikedalsvatnet. Tady se vydáváme na zeměpisně poznávací odbočku. O kousek dál opouštíme kola a pěšky stoupáme vzhůru pod stěnu. Po půlhodině se ocitáme pod obrovskou sprchou, ve které se vytváří krásná duha. Z výšky šest set metrů se ve dvou stupních řítí dolů mohutný proud vodopádu Mardalsfossen. Tak tam nahoru se dneska musíme vyškrábat, napadá mě, ale teď mi to nepřipadá jako nějaký problém. Vracíme se k jezeru, kde si dopřáváme koupel v průzračné vodě. Po svačině jedeme dva kilometry zpátky, neboť tam odbočuje stezka, vystupující na horskou hradbu, která nás dělí od tábora. Pohled vzhůru na výstupovou trasu však náš elán trochu zmrazuje. Stezka, připomínající cestu na Ostrvu v Tatrách, postavenou dvakrát na sebe, je na dvou místech proložena vodopády a vede několika velmi exponovanými úseky.

Mardalsfossen

Moc chuti do výstupu nemáme, protože většina z nás má na nohou kufry. Po poradě se rozhodujeme nejbližší možnou cestou celý horský masív objet. Před námi je tedy ještě dalších sto šedesát kilometrů. Navíc jsou už tři hodiny odpoledne a nemáme skoro žádné jídlo. Na horských kolech s plnou polní, stupňující se únavou a nutnými přestávkami to potrvá minimálně osm hodin. Z vlastní zkušenosti vím, že pokud se naplánuje osm hodin, je z toho deset. Určujeme tedy ze svého středu nejrychlejšího, rozdělujeme si jeho bagáž mezi sebe a vysíláme ho napřed, aby nám poslal naproti autobus. Na cestu mu dáváme mapu, na jejímž okraji ukazujeme, kde leží tábořiště. Na této mapě, která byla zcela dostatečnou pro původně naplánovanou túru, však nebylo téměř nic z cesty, která nás nyní čekala. Náš posel tedy vyjíždí naslepo, spoléhaje se jen na to, že si trasu dobře zapamatoval při pohledu do automapy jednoho turisty.

Vydáváme se tedy na spanilou jízdu. Nejprve na sever kolem jezera Eikedalsvatnet, potom přes jedno pět set metrů vysoké sedlo, dále sjezd k fjordu, kde utrácíme poslední peníze za chleba a nutelu. Další sedlo a další fjord. S větrem do zad, ale také s jedním ucházejícím kolem a ubývajícími silami některých členů výpravy dorážíme v jedenáct večer do města Andalsnes. Tady se usazujeme na kruhovém objezdu, abychom neprošvihli autobus. Očekáváme, že pro nás přijede tak za hodinu. Tábořiště je odtud vzdáleno jenom padesát kilometrů, i když do kopce, a náš vyslanec by měl při své rychlosti každou hodinu na nás najet deset kilometrů. Posílám všechny ostatní spát a přikrytý stanem zůstávám sám s deseti koly na stráži. Projíždějícím autům s nápisem POLITI zřejmě vůbec nevadím. Nakonec i mě přemáhá únava a usínám dva metry od silnice. Ze zaslouženého tvrdého spánku mě probouzí troubení karosy a jsem rád, že zase vidím našeho řidiče a ostatní kamarády. Budíme ostatní, nakládáme kola a necháváme se odvézt do tábora. Teprve v autobusu se dozvídáme, že náš vyslanec byl sice rychlý, ale když přijel na silnici číslo 9, vedoucí směrem k táboru, odbočil na opačnou stranu. Pokračoval dál okolo fjordu a než poznal svůj omyl, překonal další sedla a projel několika mnohakilometrovými tunely. Pak se vracel a s dvě stě šedesáti kilometry v nohou jednu hodinu po půlnoci téměř zázrakem našel v lesích ukryté tábořiště, kde nikdy předtím nebyl.

Přes všechny nástrahy během výpravy, nebo snad právě proto, vládla během cesty stále dobrá nálada. A asi se nikdo nebude divit, když řeknu, že na tuhle dvoudenní výpravu, která se protáhla na tři dny, žádný z účastníků nikdy nezapomene.

Radovan Kunc a Ondřej Vodrážka, www.vikingline.cz, 29.01.2006
Vyzkoušejte
 (CK Kudrna)

Norskem na kole

Norsko
04.07.2017 - 13 dní
cyklistický
Autobusem
21 900 Kč
 (CK Eurocykl Herdegen)

Norsko na kole

Norsko
05.07.2017 - 10 dní
cyklistický
Autobusem
17 900 Kč
 (CK Kudrna)

Ostrovy za polárním kruhem na kole

Norsko
21.07.2017 - 17 dní
cyklistický
Autobusem
27 400 Kč
Do vaší knihovny

Jak jsem dojel až na Nordkapp

Simona a Roman Sztulovi
Putování s dvouletým klučinou na nejsevernější mys Evropy
Manželé Sztulovi si v roce 2001 přivezli z měsíčního cykloputování Dánskem krásný dáreček. Na svět vykoukl 18. dubna 2002, byl blonďatý s…
199 Kč

Pestrý život cyklotrempa

Jan Vlasák
Čtvrtá kniha svérázného cestovatele a spisovatele
Čtvrtá kniha je výjimečná tím, že si autor kromě textu a fotografií do ní sám nakreslil obrázky uvádějící jednotlivé kapitoly a je také…
278 Kč
Blogy

Paříž

 ()
Paříž je vždycky dobrá volba, asi tak nějak zní věta z jednoho romantického filmu, je to klišé nebo pravda? Každý to vnímá jinak, když se mi naskytla příležitost odjet v polovině února na pár dní do Paříže, neváhala jsem ani chvilku. Vstávání uprostřed noci není příjemné, ale termoska s kávou se na…
HMS | 19.03.2017

Oravareitti - Veverčí stezka na kánoi - Finsko 2016

 ()
Pro oživení poněkud pochmurné atmosféry způsobené cyklistickou mimosezónou si dovoluji uveřejnit ryze vodácký příspěvek. Předem se omlouvám ortodoxním bikerům. Oravareitti Veverčí trasa je systém vodních cest mezi osadami Juva a Sulkava v délce 57 km v srdci jezerní oblasti. Tato stezka je…
šíp | 13.02.2017

Jak jsem potkával islám – na kole i pěšky

 ()
Kosovo 1984 Poprvé to bylo v Jugoslávii. Svazová republika Makedonie, Kosovo, rok 1984. Prošli jsme Šar Planinu a vydali se na Prokletije. Přišel deštivý večer, někde blízko už musí být albánská hranice, stan se moc stavět nechtělo a vysoko v horách byla salaš. Bača v mohutném kožichu. „Za što ty…
mirekbik | 14.01.2017

Lipno bruslí, fatbiky vyjíždějí

 ()
Bruslařská sezóna 2016/2017 na LipněanebLedová magistrála hlásí a informuje Byly takové doby, kdy se zdejší (tehdy bikerská) komunita nezabývala planetárními problémy, ale konala. Tak se v roce 2009 uskutečnil nákolácký zájezd bez kol na zamrzlé Lipno. Byla to tehdy výborná bruslařská sezona. Letos…
mirekbik | 11.01.2017

7001

 ()
3. (poslední) část trilogie Prosinec tentokrát mému Hobby Nr. 2 příliš nepřál. Taky proč by přál, když v prosinci se má jezdit na lyžích. Počtem kilometrů jsem se však přiblížila mým rekordům v posledních dvou letech, to mě nenechalo klidnou a magická trojka ze mě učinila na konci roku…
Quatsch | 04.01.2017

O čem se mluví:

Vyjížďky, srazy, akce Za povidlovým koláčem před 3 minutami
NEcyklo Co vás zaujalo 153 před 15 minutami
Ostatní – cyklo Jaké to bylo dneska 63. dnes v 17:19
Elektrokola Baterie a cokoliv o nich dnes v 15:20
Ostatní – cyklo Jakou cyklonavigaci dnes v 13:08
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

235 cyklistů (17 přihlášených)

Paříž

Paříž je vždycky dobrá volba, asi tak nějak zní věta z jednoho romantického filmu, je to klišé nebo pravda?…
HMS | 19.03.2017

Oravareitti - Veverčí stezka na kánoi - Finsko 2016

Pro oživení poněkud pochmurné atmosféry způsobené cyklistickou mimosezónou si dovoluji uveřejnit ryze vodácký…
šíp | 13.02.2017

Jak jsem potkával islám – na kole i pěšky

Kosovo 1984 Poprvé to bylo v Jugoslávii. Svazová republika Makedonie, Kosovo, rok 1984. Prošli jsme Šar…
mirekbik | 14.01.2017