Cykloturista, tulák, horal, spisovatel, cyklotremp

Honzu Vlasáka, autora knížek o cyklotrempském životě, není potřeba nijak zvlášť představovat. Mluví za něj čtyři vydané tituly, z nichž dva se dočkaly druhých vydání. Právě nyní mu vychází podruhé jeho Vandry s Bejkem. Ty zahrnují jeho první porevoluční cesty a staly se jakousi kultovní knihou české cykloturistiky. Lidé ji hltali, citovali z ní pasáže, připomínali si líčené historky a některé Honzovy výrazy zdomácněly v hovorové řeči cykloturistů.

Cykloturista, tulák, horal, spisovatel a cyklotremp Jan Vlasák
Cykloturista, tulák, horal, spisovatel a cyklotremp Jan Vlasák
Foto: Jiří Říha

Při příležitosti autorových kulatých narozenin, které oslavil první srpnový den letošního roku, jsem si s ním povídal tentokrát ne přímo o cestách, ale spíše o knížkách, o psaní.

Jak tvoje knihy vlastně vznikají? Rodí se pasáže z budoucí knihy už během cesty, nebo vše tvoříš až doma po příjezdu?

Na cestě tvořím v rychlosti jen takový body do zápisníčku, co nezapomenout. Píšu ob stránku a na tu volnou dopisuju to, na co jsem si vzpomněl dodatečně, aby to mělo chronologiku. Nedovedu si představit ten mišmaš, kdybych používal diktafonek. Bez papírového sešítku se zřejmě nelze obejít. Když mě za jízdy napadne dobrý fór, musím zastavit a hned to zapsat, neboť, jak říká největší Čech (děte se vypchat s vaším oficiálním pořadníkem) Jára Cimrman: „Dovedu uchopit myšlenku, ale nedovedu ji udržet.“ Ze stejného důvodu mám na dosah u lůžka papír a tužku. S pomocí deníčku a fotek si i po letech vybavím všechny detaily.

Jsi pověstný svojí statistikou noclehů, které máš pečlivě evidované, mnohé z nich jsou kuriózní, ale hlavně se nesou v duchu hesla: „Toho bohdá nebude, abych platil za nocleh.“ Nevymýšlíš si, nepřeháníš, nepřikrašluješ ve svých knížkách?

Všechno je čistá pravda a nic než pravda. Až na tu historku z Vysokých Tater, jak jsme v zimě večer a v děsným mrazu jeli lanovkou dolů ze Soliska a ona se zastavila, široko daleko nebylo živáčka a lanovka stála a my jsme si po hodině řekli: lanovkáři si vypočítali, že všichni pasažéři jsou už dole, a skončili šichtu. Naštěstí jsme s sebou měli dvě lana, tak jsme z těch sedaček slanili do závěje, načež se lanovka rozjela. Nezapomněli na nás. Asi se dost divili, že nejsme. Mezi lanovkářema tam byl jeden fundovaný ufolog, tak ten jim to, počítám, vysvětlil. Ale ta není o noclehu.

Před několika lety jsi psal na historickém psacím stroji. Teď vidím, že už to mydlíš na počítači. Mnozí v tvém věku se mu brání. Jak ses s ním skamarádil ty, takový odpůrce technických vymožeností?

Jsem odpůrce pouze debilních pokrokových vymožeností, jako jsou třeba motory ve foťákách (slibuju, že se brzo přeorientuju na digi), rychloupínáky na nezávodních bicyklech, nebo smrdící špinící automobily, ke všemu jezdící rychleji než šedesátkou. Bez počítače to dnes nejde. Nemůžu po tobě chtít, abys texty po mně datloval písmenko po písmenku. A kromě toho je psaní na počítači fakt zábavný. První verzi ale píšu na stroji, stejně jako Martin Vopěnka – autor moc fajn knížky o Antarktidě. Takovej papír se všema vsuvkama a škrtama je přímo grafické dílo. Tahle první verze mi jde strašně ztuha. Čučením do blba strávím hodiny. Při psaní na stroji tím čučením ušetřím kupu elektřiny.

Jsi jedním z mála cykloturistů, a troufnu si říci i spisovatelů, kteří se psaním docela slušně živí. Samozřejmě proto, že si část nákladu knih sám prodáváš. Prozraď začínajícím autorům, kteří by za svoji prvotinu nejraději inkasovali desetitisícové honoráře, co úsilí se za tím skrývá?

Začínal jsem článkama do horolezeckého časopisu Montana, a ta mi, vzhledem k jejich úrovni, nabídla vydání knihy. Byly to pověstné „Vandry s Bejkem“. Jako honorář jsem dostal pár výtisků. K tomu úsilí: spisování, které má šmrnc, vtip a tak, se nedá naučit. Znám cestovatele, jejichž podniky jsou fakt úžasné. Píšou o nich, jenže i ta cca sedmá knížka, člověk by řekl, že už by se to psaní mohl naučit, je stejně nudná, jako ta první. Radši budu jmenovat ty dobrý píšící cestovatele. Nemá smysl někoho popuzovat. Šmíd, Holcová, Jícha, Lhota… Lucka s Michalem se taky dají číst. On ten vkus lidskej, pokud jde o knížky, je tak neuvěřitelně všelijakej, že někdy člověkovi zůstává rozum stát, co se někomu může líbit. Říkám to proto, abys moje soudy nebral moc vážně.

Tvoje „obchodní mise“, jak nazýváš své cesty na kole s knihami po českých knihkupectvích, bývají mimořádně úspěšné. Prodáš více, než zavedení distributoři. Čím to je? Kouzlo osobnosti?

První a nejdůležitější předpoklad je – být přesvědčen, že ta knížka je dobrá. Vždycky zdůrazňuji, jak jsem skromný, takže nemůžu moc nahlas říkat, že je to parádní počtení. Že nejezdíte na kole, takže tohle není pro vás? Vždyť hromada lidí čte kovbojky a přitom v životě nejezdili na koni ani po sobě nestříleli!

Nesmírně bohatá je i tvoje osvětová činnost. Přednášíš, promítáš, beseduješ. Jak to všechno stíháš?

Beru si těch akcí tolik, abych je stih.

Jaké knihy máš vlastně rád ty? Co čteš, pokud zrovna nesedíš nad sazbou svojí další knížky a neprovádíš její korektury, jako je tomu teď?

Jenom pěknou literaturu. V poslední době třeba Školu Malého stromu od Forresta Cartera, Šabachovo Hovno hoří, Roznese tě na kopytech Simony Monyové, Vyhnanci z ráje od Jaroslava Váchy… Občas beletrii dokonce i koupím, i když je mi jasný, že tu knížku přečtu a moc se k ní vracet nebudu. Abych ji mohl půjčovat kamarádům.

V souvislosti se šedesátkou se odchází téměř do důchodu. Tys do zaměstnání nechodil, tak v úvahu připadá leda cykloturistický důchod? Asi ale plánuješ ještě někam vyrazit, že jo?

Náhodou jsem klasicky chodil do zaměstnání hodně dlouho. Jsem totiž zpožděn ve vývoji, takže biologicky jsu zatraceně mladší, než matematicky. Na tradiční 24hodinovce, co pořádá Jirka Havel na Vysočině, urážím 400 km. V zahraničí jsem byl po prvé v 28 letech – kde jinde, než v Rumunsku – tenkrát za bolševika. Od té doby nejmíň třicetkrát. Pár let nato jsem se odstěhoval do Vysokých Tater a tam už ty poměry, jako pracovní, byly takový volnější. Na kole jsem začal jezdit prakticky až po převratu. Proč je to nejlepší způsob vandru probírám v úvodu „Vandrů s Bejkem“. Každopádně v důchodu už jsem. Beru 2860 kaček, takže jsu, jak se říká, za vodou. Fakt je příjemné nemít starosti, jak vyjít s penězma.
A ještě někam vyrazit – to víš, že jo. Teď razím na zahradu trhat japka, abych měl celou zimu co ohryzávat.

Dík za rozhovor.

Poznámka: Knihy Honzy Vlasáka můžete objednat na www.Knihy.NaKo­le.cz.

Fotogalerie

Cykloturista, tulák, horal, spisovatel a cyklotremp Jan Vlasák Toto kolo není slavný „Bejk“. Na tomto bicyklu jezdí Honza na nákup.
Jiří Říha, vydavatelství Cykloknihy, 30.12.2005
Blogy

U mě dobrý aneb ideální místo pro cykloturistiku

 ()
Rád bych se s Vámi podělil o některá místa, cíle, krásy či tajemství tří oblastí. A to Holešovska, Kroměřížska a Zlínska.  Začnu v Holešově, který se pro mě, v tuto chvíli, stal přechodným „domovem." Samotný Holešov vybízí k návštěvě zámku či přilehlého parku. Mimo jiné je zde i židovský hřbitov.…
Marťas004 | 12.11.2016

Česká Sibiř, Táborsko a Třeboňsko aneb dovolená třech chlapů

 ()
Po týdenní červnové dovolené v Krnovském výběžku - Osoblažsku, Fogin vybral jako další místo pro cyklodovolenou část naší země, kde jsme ještě nebyli a to Českou Sibiř. Jako základní kemp byl zvolen Kemp Orion, který se skládal asi z 30ti chatek, sociálek a restaurace. O České Sibiři jsem věděl…
ondrapisklak | 09.11.2016

Bradlo – mohyla M. R. Štefánika

 ()
Viděl jsem již hromadu různých památníků. Na Slovensku jsem navštívil při různých zájezdech památník na Dukle, muzeum SNP V Banské Bystrici, Jankov Vršok a některé další, ale mohyla spoluzakladatele Československa M. R. Štefánika na Bradle se mým cestám nějak vyhýbala. V minulém režimu, kdy se…
jarpal | 05.11.2016

Expedice 112 Z Mnichova do Petrohradu

 ()
Prší! Jak jinak. Prší celý týden. Předpověď na víkend je ale poměrně příznivá a tak jsme vyrazili. Tedy zatím jsem vyrazil sám, soused Pepa se připojí. Je 16. června 2016. Vystoupil jsem z Pendolina v Plané u Mariánských Lázní a teď tu stojím pod stromem u nádraží a přemýšlím, co dál. Zdá se, že…
Stanley58 | 12.10.2016

Trasa Praha – Brno za čtyři hodiny

Na kole, po lesních cestách a s blouděním. Myslíte si, že není možné ujet na horském kole trasu Praha – Brno (Navíc přes Rokycany) s blouděním v lesích za čtyři hodiny? Je to možné! Až dočtete, pochopíte. Ale od začátku. Ten začátek je kousek pod Prahou, v Nepomuku. (Znalci jednoho nejmenovaného…
Stanley58 | 05.10.2016

O čem se mluví:

NEcyklo outdoor jidlo před 3 minutami
Zaujalo 144 před 6 minutami
Lehokola Homebuilders lehokol 10 před 10 minutami
NEcyklo Co vás pobavilo nebo potěšilo 115. před 11 minutami
Elektrokola Nové elektrokolo dnes v 12:41
NEcyklo Co vás vytočilo 109 dnes v 12:35
Elektrokola Dlouhé stoupání dnes v 12:32
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

197 cyklistů (27 přihlášených)

U mě dobrý aneb ideální místo pro cykloturistiku

Rád bych se s Vámi podělil o některá místa, cíle, krásy či tajemství tří oblastí. A to Holešovska,…
Marťas004 | 12.11.2016

Česká Sibiř, Táborsko a Třeboňsko aneb dovolená třech chlapů

Po týdenní červnové dovolené v Krnovském výběžku - Osoblažsku, Fogin vybral jako další místo pro…
ondrapisklak | 09.11.2016

Bradlo – mohyla M. R. Štefánika

Viděl jsem již hromadu různých památníků. Na Slovensku jsem navštívil při různých zájezdech památník na Dukle…
jarpal | 05.11.2016