reklama

Cesta za východem slunce – Japonsko

Osmihodinová noční plavba z jihokorejského Busanu na sever japonského ostrova Kjúšú utekla jako mrknutím oka. Tedy pokud budeme brát za mrknutí zavření očí při usnutí a následné otevření při probuzení. Jsem zde. Cílová stanice. Japonsko. Před pěti měsíci jsem vyrazil z České republiky, na horském kole ověšeném brašnami, na dlouhou cestu do Japonska. Všichni tvrdili, že je to blbost. Ale… jsem zde.

Foto: Jan Žďánský

Před fukuockým přístavem mě vyzvedá Pavel, který tu již pár let žije a studuje. Soukáme kolo a bagáž do malinkého Daihatsu a vyrážíme do města. 35°C a vytrvalý déšť. „Ideální" počasí na výlety. Moje představa o hi-tech Japonsku se bortí pod náporem problémů s výběrem hotovosti, nemožnosti koupit SIM kartu, nedostupnosti free wifi a vyprávění kamaráda za volantem. U Pavla trávím dva dny, jezdíme po zajímavostech v okolí, zkouším vynikající japonská jídla a snažím se zrelaxovat na poslední část cesty do Tokia. Cíl je jasný, trasa vůbec. Z Kjúšú na hlavní japonský ostrov Honšú, šlapu dva dny. V krásném letním počasí, mi cesta podél moře ubíhá. Konečně se vymaňuji z chaosu milionových metropolí a projíždím kouzelným japonským venkovem. Vše má své pevné místo a řád, nepořádek či neupravenost zde nemá místo. Hnědé domky s prohnutou střechou se krčí v rýžových polích mezi kopci porostlými neprostupnou vegetací. Bambusy se mísí s jehličnany a stovkami dalších rostlin, ve kterých se vůbec neorientuji.

Hirošima

Po jižním pobřeží se pomalu přesouvám do Hirošimy a následně na ostrov Myajima. Připadá mi neuvěřitelné, že tohle pulsující city tu stojí jen pár desítek let. Nebýt Atom-domu v Peace memorial parku v centru města, nikdo by nepoznal, co se tu v roce 1945 stalo. Pro Čechy je bezesporu velmi zajímavý fakt, že dům, který přežil drtivý úder Little Boye projektoval český architekt.

Ostrov Myajima nedaleko Hirošimi, je jedna z top destinací v Japonsku. Což se ukazuje již na trajektu. Loď obtěžkaná houfy školních výletů, přiráží k přístavnímu molu hornatého ostrůvku za západu slunce. Za užaslého pohledu konzervativních Japonců, nasedám na dlážděném náměstíčku na můj obtěžkaný velociped a urychleně se přesouvám k nedaleké vyhlídce na asi nejznámější bránu Torii v Japonsku. Ta jakoby se vznášela na vodě, pár desítek metrů od břehu. Je zde plno. Poprvé za dobu, co jsem v Japonsku, narážím na masový turismus. Slyším angličtinu, francouzštinu, španělštinu. Snažím se zachytit poslední paprsky mizejícího slunce, když slyším rozruch od místa, kde mám o strom opřené kolo. Koukám, co se děje a „cože??? Nech to, ty potvoro!!!“ Jeden z místních jelínků mi z řidítek trhá mapu a souká si ji přímo do chřtánu. Snažím se mu jí vytrhnout, ale nedá se a celá mapka ostrova, kterou jsem si před chvílí vzal v infocentru, mizí v útrobách drzé zvěře. Celý ostrov, včetně rostlin a živočichů, kteří na něm žijí je považován za božstvo a tudíž jsou všichni jeho obyvatelé nedotknutelní. A proto si dělají, co a kde se jim zlíbí.

Ráno na ostrově začíná brzo. V šest hodin se kolem lavičky, na které jsem nocoval, začínají trousit první lidé. Očividně obyvatelé těch pár domů, které zde stojí. Den se začíná úklidem. Proutěná košťata drhnou o kamennou dlažbu a v rytmickém tempu se přidávají další a další z různých stran a koutů pobřeží. I v hlavní atrakci a největší památce ostrova, šintoistické svatyni Icukušima, drhne mnich v bílém kimonu dřevěné molo před chrámem. Dokázal bych na tomto idylickém místě strávit celé dny, ba i týdny, ale je čas pohnout se dál.

Zlatý pavilon

Na to, že jsem přijel uprostřed období tajfunů (nevěděl jsem, že takové období v Japonsku existuje), mi počasí neuvěřitelně přeje. Nádherné léto sice občas na dva dny přeruší právě nějaký tajfun, který se žene někde kolem ostrovů, ale jinak je tu prostě krásně. Japonští řidiči jsou nejohleduplnější, jaké jsem kdy potkal, a tak je zde cestování na kole opravdu příjemnou záležitostí. Navíc v nádherné přírodě. Stále po jižním pobřeží dojíždím do města Himeji, avšak místní hrad (jeden z nejhezčích, největší a nejnavštěvovanější v Japonsku) je v rekonstrukci. Jediné co vidím, když projíždím těžkou, dřevěnou branou skrz obranou zeď, je obrovský plechový hangár, na kterém je nakreslená silueta hradu. Škoda. Tak zas dál. Něco málo přes sto kilometrů přes hornatý venkov, kde neustále narážím na následky nedávného tajfunu, který zde natropil opravdu značné škody a slézám z biku v centru Kjóta. Bývalé hlavní město, doslova dýchá historií. Nejslavnější japonské památky se nacházejí právě v Kjótu. To se ovšem přímo odráží na počtu návštěvníků. Je tu plno. Návštěvu hradu Nidžo, stíhám na poslední chvíli. Kjótská residence Tokugavských šogunů v centru města je tvořena dvěma paláci a několika zahradami. V těch na člověka dýchne neuvěřitelný klid a vyrovnanost. Procházím poledním kusem zahrady, když se z amplionů ozývá výzva pro návštěvníky k opuštění hradu, tak mizím. Soumrak se blíží, jsem v centru 1,5 milionové metropole. Kde spát? Zkouším nábřeží u řeky, to už se několikrát osvědčilo. Je tu dost živo, ale rozhoduji se zůstat. Za rozbřesku je na obou březích řeky stejný provoz jako za soumraku. Balím a po ranní kávě přejíždím ke Zlatému pavilonu – chrámu, který je pro mě největším „tahákem“ v Kjótu. Vidět na vlastní oči dvoupatrový chrám, polepený malými plátky zlata, jak se odráží v hladině jezírka uprostřed nádherné zahrady je magický zážitek. Bohužel tlačenice v davech lidí mě tak znechucuje, že se rozhoduji okamžitě opustit město.

Moje cesta vede přes šílený kopec k jezeru Biwa. Břehy největšího japonského jezera jsou zaneseny naplaveným dřevem a rákosem, který sem splavily rozbouřené řeky během posledního tajfunu. Na další následky přírodního živlu narážím při snaze o přejetí jednoho horského hřebenu. Když se konečně s jazykem na triku vyškrábu nahoru, zastavují mě muži v přilbách a zablácených montérkách a k mému zoufalému zklamání mi oznamují, že všechny cesty přes hory jsou uzavřené kvůli sesuvům půdy. Do Toyoty tak musím pořádnou oklikou. Ve městě, kde sídlí největší japonská automobilka, se mě ujímá další krajan. U Zdeňka a jeho ženy trávím dva dny odpočinkem a cpu se k prasknutí. Japonské jídlo je kapitola sama pro sebe. Za mě mohu říct, že je vynikající.

Fuji

S obnovenými silami se pouštím do poslední japonské etapy. Tokio mám na dosah. Mířím do hor. Nádherná příroda alpské oblasti je dech beroucí. Hlubokými údolími chvíli po proudu, chvíli proti proudu, ale vždy podél řeky se prokousávám hlouběji do kopců. Navštěvuji historické vesnice, ve kterých jakoby se zastavil čas. Kouzelná atmosféra japonské historie, uprostřed nádherných scenérií musí oslovit každého. Z hor mířím opět k pobřeží. Krásný nenáročný sjezd si náramně užívám. Když se mi kolem poledne objevuje před očima silueta symbolu Japonska, jedné z nejznámějších hor světa, mt. Fuji, zastavuji a několik minut jen zírám na dokonalý kužel tohoto vulkánu. Ale dojet k úpatí hory mě stojí ještě dost času i sil.

Ve městečku Kawaguchiko zjišťuji předpověď počasí pro následující dny. Je rozhodnuto. Pokud chci na vrchol, musím dnes v noci. Popsat noční výstup na 3.076 m n.m. vysokou Fuji by dalo na samostatný článek. Ve zkratce řeknu, že vidět východ slunce z vrcholu této posvátné sopky, byl asi nejsilnější zážitek z celé cesty. Něco naprosto neuvěřitelného. Dokonalé vyvrcholení a symbolické ukončení mé Cesty za východem slunce.

východ slunce

Poslední dva dny jízdy do Tokia se trápím bolestmi namoženého těla a neutichajícím deštěm. Provazy vody visící z ocelové oblohy sráží mojí náladu na bod mrazu. Vše ze mě padá, když se v hlavním městě Země vycházejícího slunce setkávám s Martinem. Dokázal jsem to. Je po všem. Po šesti měsících a necelých 15.000 kilometrech v nohách, jsem v Tokiu!

Fotogalerie

Jan Žďánský, www.zdana.cz, 12.11.2013
Vyzkoušejte
 (CK Sunbike)

Lyžování v Rakousku, kávička v Itálii

Rakousko
25.12.2017 - 5 dní
zimní
Autobusem
8 490 Kč
 (Ivo Fík Dokoupil, CK Kudrna)

Silvestr v rumunském Banátu

Rumunsko
26.12.2017 - 8 dní
zimní
Autobusem
6 800 Kč
 (CK Kudrna)

Vánoční lyžovačka v Alpách

Rakousko
27.12.2017 - 4 dny
zimní
Autobusem
9 900 Kč
Lyžování na Stuhlecku (Tourismusverband Spital/Semmering)

Spital am Semmering – Stuhleck

Rakousko
20.01.2018 - 1 den
zimní
Autobusem
1 800 Kč
Lyžování na Hochkaru (Hochkar Sport GmbH)

Göstling – Hochkar

Rakousko
27.01.2018 - 1 den
zimní
Autobusem
1 800 Kč
Do vaší knihovny

Kolem světa na kole

Françoise a Claude Hervéovi
Čtrnáctiletá odysea v sedlech bicyklů aneb ani narození dcery nepřerušilo cestu.
Delší dobu vyprodaná kniha, která zaznamenala díky sympatickým Francouzům velký úspěch, se dočkala druhého vydání. Je rozšířené, má …
349 Kč
Blogy

Poslední cesta

 ()
S Pavlem, s mým úžasným manželem, cestovatelem tělem i duší jsme letos plánovali cestu do Persie, k Perskému zálivu a zpátky, 4 až 5 měsíců na kole. Nedostala jsem neplacené volno, rozhodli jsme se cestu odložit na příští rok a letos vyrazili "jenom" na Balkán, Řecko mělo být otočným bodem. Během…
pavelv | 15.11.2017

Vzpomínka na Krále LP 2013

V návaznosti na známý kultovní článek „Jak jsem jel Krále Šumavy" bych ráda zveřejnila svůj pohled na „věc", jíž bezesporu tato sadomasochistická akce je. Naštěstí se mi zmíněný článek dostal do ruky až po absolvování mého prvního ročníku. Vše v něm popisované je totiž pravda pravdoucí, ale nejsem…
Martynka | 09.11.2017

Nejsou Chřiby jako Chřiby

Chřiby jsou krásné a pro kolo i zajímavé, proto mě docela mrzelo, že jsou pro mě docela z ruky. Nějak před třemi týdny jsem se chtěl alespoň na mapě podívat kde a jaké by se tam daly naplánovat nové trasy a pokud by bylo opravdu hezky tak bych si tam kolem …
Lelek-nakole | 05.11.2017

Expedice 114 - Jizerské hory

Je čtvrtek , 22. června, okolo čtvrt na jedenáct, když vystupujeme se sousedem Pepou v Tanvaldu, z lehce zpožděného rychlíku od Prahy. V tu dobu už máme za sebou pár hodin cesty. Z našeho města X jsme vyrazili časně ráno, přesněji v půl páté. Při tom jsme zavzpomínali, jak jsme jezdili, oba,…
Stanley58 | 29.10.2017

Reportáž psaná na kole 1.

 ()
Jezdím do práce na kole. Pokud máte takového kolegu nebo kolegyni, prosím, ušetřete je soucitných pohledů a poznámek, a to i když prší nebo mrzne. Máme pro to určitě svoje důvody. Třeba se nám nechce řídit, nemáme na autobus, přináší nám to radost z pohybu, z překonání sebe samého nebo jsme nějak…
Martynka | 04.10.2017

O čem se mluví:

Cestování na kole Jaké to bylo dneska 70. dnes v 00:39
Technické rady Výměna zadní osy dnes v 00:31
NEcyklo Zaujalo 176 včera v 23:07
Co vás vytočilo 116 včera v 22:53
Elektrokola Náhradní baterie na cesty včera v 22:26
NEcyklo Pobavilo- potěšilo 131 včera v 21:25
Zaujalo 175 včera v 21:13
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

109 cyklistů (3 přihlášení)

Poslední cesta

S Pavlem, s mým úžasným manželem, cestovatelem tělem i duší jsme letos plánovali cestu do Persie, k Perskému…
pavelv | 15.11.2017

Vzpomínka na Krále LP 2013

V návaznosti na známý kultovní článek „Jak jsem jel Krále Šumavy" bych ráda zveřejnila svůj pohled na „věc",…
Martynka | 09.11.2017

Nejsou Chřiby jako Chřiby

Chřiby jsou krásné a pro kolo i zajímavé, proto mě docela mrzelo, že jsou pro mě docela z ruky.…
Lelek-nakole | 05.11.2017