reklama

Polsko 2014 - 3.část

Jarosławiec
Jarosławiec
Foto: Autor

8. den (52 km, Jája 27 km)
O půlnoci nás probudil liják a od té doby pršelo až do sedmi ráno. Jakmile déšť ustal, vstáváme. Obloha je jednolitě šedá a od moře k nám doléhá silné hučení.
Voda na čaj se nechce vařit, je čas vyměnit baterii ve dřívkáči. Tím údržba nekončí. Šárka hlásí trochu odlepenou podrážku na své botě. Trochu dost odlepenou. Vlastně skoro ze dvou třetin... Je pravda, že ta bota byla načatá už před několika dny. A po předvčerejším lijáku to zřejmě definitivně vzdala... Švec nejsem, ale opravit se dá všechno, máte-li dost stříbrné lepicí pásky. My jí dost máme, takže botka během několika minut zcela mění původní design a problém je alespoň dočasně vyřešen.
Posnídali jsme, z větší části sbalili a dalo se opět do deště. Mizíme znovu ve stanu a čekáme skoro do deseti. Pak přestalo pršet a mezi šedými mraky se dokonce na několika místech objevila modrá obloha. Dobalujeme, věšíme brašny na kola a ve chvíli, kdy chceme sbalit mokrý stan, spouští se další liják. Tak zase šup dovnitř a čekáme. Odjet se nám podařilo až v jedenáct, ale už jsme nezmokli.
Dokupujeme jídlo v Lazech a pokračujeme po silnici třetí třídy na Osieki. Cyklostezka tu není, zato je tu celkem silný provoz. Jeden z řidičů nám tu připravil pernou chvilku, když se nás pokusil dost netrpělivě předjet a nevšiml si auta v protisměru... Byla to naštěstí jediná nepříjemnost za celou letošní cestu. Ze vsi Osieki raději volíme zkratku po panelce do Iwięcina, kde mají krásný cihlový kostelík ze 13. století. A před ním taky lavičku, kde si dáváme svačinu.
Z Bielkowa vede dál zrekonstruovaná silnice druhé třídy. Během výstavby naštěstí pamatovali i na cyklostezku, a tak se bezpečně, pohodlně a hlavně s větrem v zádech řítíme až do dalšího přímořského letoviska Dąbki. Mezi námi a mořem je další veliké jezero - Bukowo. Ženou se po něm vlny s bílými čepicemi, mezi kterými řádí surfaři a kitaři.
V Dąbkach se přesunujeme na pláž. Ohromné vlny, ohlušující hukot a dramatická mračna na obloze. Sedíme na břehu ve větrovkách, žvýkáme housku s jogurtem a jen se díváme. Do moře bychom dnes nevlezli, i kdyby nad budkou plavčíka nevlál červený praporek...
Hustým (a hnusným) provozem se přesunujeme do Darłówka, kde se noříme do tradiční pouťové atmosféry prodejců suvenýrů a korzujících lidí. V přístavu kotví nezbytná „pirátská" plachetnice, která vás za poněkud nestylového hučení dieselmotoru vyveze na krátkou vyhlídkovou plavbu. V dnešních vlnách to může být nezapomenutelný zážitek. My zastavujeme až pod majákem a jdeme se podívat na konec vlnolamu, který chrání vjezd do přístavu. Vlny jsou tak velké, že přijíždějící výletní loď se v nich občas ztrácí, a čas od času pošlou i slanou spršku na hráz, po které se procházíme. Jednu takovou schytali i naši kluci a moc se jim to nelíbilo. Mně ano, protože jsem to stihl natočit...
Dopřáváme si zmrzlinu a gofry. Mezitím se vyptávám kolemjedoucích cyklistů na cestu do městečka Jarosławiec. Rádi bychom projeli po úzké šíji, která odděluje moře od dalšího velkého jezera - jezera Kopań. Prý to lze bez problémů projet i s vozíkem. Tak jdeme na to!
Následujících deset kilometrů patří k nejkrásnějším úsekům naší cesty. Přesně takhle jsem si to doma nad mapou představoval. Pevnina tu je často jen pár desítek metrů široká, místy porostlá keři a stromy, které jsou pokroucené od větru. Vpravo obrovská vodní plocha jezera Kopań, vlevo nekonečné moře. Jedeme po panelce, nad kterou bychom normálně ohrnovali nos, ale tady ji ani nevnímáme. Nevíme, jestli koukat dřív doleva, nebo doprava. Vítr se utišil, a i když je vzduch pořád chladný, slunce pěkně připaluje.
Za vesnicí Wicie nás čeká další místní zajímavost. Cesta vede po bývalé vojenské vzletové dráze. Ta je dnes místo migů z obou stran lemována zaparkovanými obytnými automobily. Svezení po ní je ale vyloženě za odměnu.
Navečer přijíždíme do městečka Jarosławiec. Kupujeme v infocentru mapu a po krátkém hledání nacházíme soukromý kemp podle našich představ. Stavíme mokrý stan mezi jabloněmi na bývalé zahradě a využíváme luxusní sprchy i výborně zařízenou kuchyňku. Občas s námi prohodí pár slov někdo z domácích.
Po večeři a koupeli jdou kluci spát a my si po příjemném dni užíváme před stanem tradiční Tyskie.

9. den (50 km, Jája 30 km)
Dnes jsme si pěkně přispali, budíme se až v devět. Dokonce ani nikdo z kluků se nevzbudil dřív. Ještě jsme se ani nestihli vyhrabat ze stanu a už slyšíme hřmění. Jen není úplně jasné odkud. Ta bílá mlha nad mořem asi nebude tak úplně mlha. Jestli to jsou bílé vrcholky bouřkových mraků, tak se to neustálé hřmění nese po vodě z pěkné dálky...
Po snídani se vydáváme po pobřeží na pláž. Kluci se přes půl hodiny máchají v moři, nám to stačí tak po kolena. Přece jen takové vedro zase není. Mraky nad mořem se začínají blížit a tmavnout. Když místní loď ukončila kvůli počasí vyhlídkové plavby a posádka ji urychleně začala soukat navijákem na břeh, raději se přesunujeme do města. Nakonec přišla jen zanedbatelná přeháňka, kterou trávíme pod střechou hraním zdejší populární hry airhockey. Nakupujeme pohledy, ale známky bohužel nemají a pošta má zavřeno, dnes tu mají nějaký svátek. Vracíme se do kempu, balíme a ve dvě odpoledne odjíždíme.
S větrem v zádech svižně upalujeme po úzkých asfaltkách s mírným provozem. Potkáváme několik cyklistů cestujících natěžko. Dokonce jednu polskou rodinu s vozíkem a jednoho Čecha. Tedy alespoň podle brašen. Na naše „Ahoj!" jen něco zahučel a byl pryč. Na jihu nás doprovází bouřka. Naštěstí postupuje souběžně s námi. I tak se navzájem s nedůvěrou pozorujeme... Projíždíme Królewo a Zaleskie. V Starkówě nás tradičně bez rozloučení opouští asfalt a dál nám dělá společnost šotolina. Moc nám to nevadí, jede se po ní hezky. Po krátké svačince se stáčíme k severu a bouřku konečně necháváme za zády.
Plížíme se po písčitých vedlejších cestách do Ustky. Jája trochu remcá, už ho to nebaví. Bez větších problémů se dostáváme do centra a skrze davy lidí tlačíme kola do přístavu. Kotví tu nezbytná „pirátská" loď a moderní minonoska, kterou tu provozuje jako atrakci pro turisty polské námořnictvo. Zastavujeme pod majákem a Šárka se vydává s kluky nahoru. Vracejí se nadšeni. Bohužel už nemáme čas prohlédnout si bunkry baterie Blűcher na protějším břehu přístavního kanálu a nějak jsme zapomněli i na zdejší sochu Syrény, což mě docela mrzí.
Dáváme si zmrzlinu a pak za vydatné pomoci GPS míříme ke kempům na východním konci města. První u fotbalového hřiště se nám vůbec nelíbí, zato ten druhý (Nr. 101) je podle našeho gusta. Malý, tichý. Stan tentokrát staví Šárka a já jdu s kluky na recepci zaplatit pobyt a do blízkého obchodu nakoupit pár drobností.
Po večeři už jsou kluci pěkně přetažení. Teprve před desátou konečně usínají. Profukuje vítr a je dost zima, takže večerní posezení tentokrát moc neprotahujeme (komu by se v té zimě chtělo kouřit dýmku) a jdeme spát taky.

10. den (24 km, Jája 24 km)
O půl jedné v noci jsme museli ven ze stanu. Blýskalo se a hřmělo. Pak i trochu sprchlo, ale nestálo to za řeč. Nad ránem přešla další přeháňka. Podle předpovědi počasí by to takhle mělo vypadat celé dopoledne.
Vstáváme v osm hodin. Rosničkáři se bohužel nespletli. Stihli jsme ještě uvařit čaj, ale chleby už kvůli dešti zase mažeme ve stanu. Před další přeháňkou jsme si stihli natrhat z blízkého keře plný ešus „špendlíků" a během deště učíme kluky střílet peckami. Má to velký úspěch. S takovým nadšením ovoce už dlouho nejedli. Sbalili jsme všechno, co jsme uvnitř stanu sbalit mohli, a stále prší. Píšeme pohledy a zkouším s Jájou hrát šachy. Kemp nakonec opouštíme s mokrým stanem až o půl druhé.
Velkou část dnešní trasy absolvujeme po cyklotrase R10 vybudované na železničním náspu dávno zrušené tratě. Z toho plynou hned dvě velké výhody. Trať veškeré terénní nerovnosti překonávala díky náspům a zářezům. Takže žádné prudké sjezdy a výjezdy se nekonají. Navíc takový přejezd hluboké rokle po vysokém železničním náspu je docela zážitek. Kluky to moc baví. Zejména Jája, pro kterého jsou vlaky nejoblíbenějším koníčkem, je v sedmém nebi. Když jsme navíc v bývalém železničním svršku objevili dva ztrouchnivělé pražce, jeho nadšení nezná mezí. Okamžitě se dožadoval zápisu všech „železničních artefaktů" do deníku. (Díky tomu dnes vím, že jsme objevili ty dva pražce a také jeden zapomenutý kilometrovník...) Povrch cesty tvoří uježděný písek občas vylepšený nějakou kaluží.
Zastavujeme na svačinu u Orzechowske wydmy - tedy Ořechovské duny. Je to taková menší sestřička písečných dun u Łeby (ty už jsou odtud nedaleko). Po jídle se pěšky vydáváme podívat, jak se zdejší vegetace marně pere s přívaly písku. Krátká naučná stezka je moc pěkná.
Za vesnicí Machowinko R10 opuští těleso trati a kvalita cesty se zhoršuje. Přibývá písku i louží. Za vsí Dębina opouštíme les i relativně pohodlnou cestu a vjíždíme na nekonečnou panelku. Je hodně rozbitá a navíc se na ni pořádně nevejde vozík. Každou chvíli sjedu jedním z koleček do nějaké trhliny v betonu. Je to dost unavující. Čekám, kdy se na vozíku nebo kole něco utrhne. Naštěstí vydržela technika i my a šťastně přijíždíme do Rowů.
V Rowech mám vytipovaný kemp, ale chvíli trvá, než se k němu pouťovým mumrajem v centru prodereme. (Dokonce i Šárka se několikrát ptá, kdy už tam budeme...) Je umístěn těsně u pobřeží mezi pokroucenými borovicemi, vybavení spíš spartanské. Dokonce i recepce je umístěna v jednom ze stanů... Nějak jsem si nerozuměl se správcem, takže jsem poněkud zaskočen cenou. Šedesát čtyři zlotých za noc se mi tady zdá opravdu dost. Ale stejně už se nikam stěhovat nebudeme, takže nám nezbývá, než to akceptovat.
Postavili jsme stan a jdeme se projít po pobřeží do města. Fičí silný vítr a na moři jsou ohromné vlny. Kromě moře jančí i naši kluci, jsou jak utržení ze řetězu. Před několika vlnami samozřejmě nestihli utéct dostatečně rychle, takže jsou mokří. Šárka naštěstí pár kousků suchého šatstva vzala prozíravě s sebou... Povečeřeli jsme tři vynikající šedesáticentimetrové zapiekanky a za šera se vracíme zpět do kempu.
Máme nové sousedy - motorkáře. Celkem ochotně předvádí své stroje našim klukům, ti jsou samozřejmě nadšení.
Večerní sprcha nesplnila naše představy. Vody bylo dost, což o to, ale lázeň by dnes neoznačil za vlahou ani abbé a major z Rozmarného léta. Nu, přežili jsme to. Kluci celkem rychle usnuli a my opět sedíme před stanem. Nedaleké moře intenzivně hučí. Je to jako tábořit u splavu za povodně. Sotva jsem dokouřil a vyčistil dýmku, zvedl se vichr a spustil liják. Mizíme ve spacácích a necháme si něco pěkného zdát.

11. den (0 km, Jája 0 km)
Budíme se až o půl deváté do dalšího odpočinkového dne. Chvíli poté přestalo pršet, ale bohužel to není moc znát, protože stejně vytrvale kape ze stromů. Vaření je trochu složitější. Včera jsme si schovali otýpku suchého dřeva pod vozík, takže vařič se rozhořel bez problémů. Když ale suché palivo došlo, už se mu moc nechce. Čoudí, nehoří a zcela ignoruje ventilátor, který se zoufale snaží rozdmýchat alespoň nějaký oheň. Na čaj a kávu to ale stačilo.
Jdeme se podívat k moři s tím, že odpoledne vyrazíme dál. Co bychom tu dělali v tom sychravém počasí...? Jenže... jak se tak procházíme po pláži, počasí se zlepšuje, a dokonce se objevilo i sluníčko. Měníme plány. Dnes tu ještě zůstaneme a zítra hajdy přes Słowiński park narodowy zpátky k autu. Bereme to jako rozloučení s mořem. (Co si budeme nalhávat, taky se nám nechce všechno balit kvůli půldennímu přejezdu. To už tady jednou bylo.) A tak si Jája staví hrady z písku a Kuba pobíhá v příboji. A my se Šárkou jen sedíme na břehu, vychutnáváme si, že nic nemusíme, a jsme spokojení, že jsou kluci spokojení. Prostě rodinná idyla. Po nezbytném sběru kamínků a mušliček (To by tak hrálo, abychom se vraceli s lehčími brašnami!) se v jednu odpoledne vracíme ke stanu.
Šárka s Jájou vaří oběd, já s Kubou proháním frisbee talíř, než nám ho kuchaři zabaví a použijí jako tácek. Po obědě přichází na řadu káva a o půl čtvrté se vracíme k moři. Kluci oblečení v typickém baltském plážovém oděvu (plavky, tričko, větrovka) staví přehrady a my sledujeme dvoumetrové vlnobití. V pět hodin se přesouváme do města. Konečně posíláme pohledy, zaplatili jsme klukům jednu pouťovou atrakci (bagrují barevné míčky v kleci) a dáváme si k večeři další tři zapiekanky. A aby nám bylo ještě lépe, dáváme si na rozloučenou s mořem zmrzlinu. (Je důležité si všechno správně zdůvodnit. Případné výčitky svědomí pak nemají šanci).
Po návratu do kempu si chvíli povídám se správcem a ejhle, za druhou noc platím o třináct zlotých méně. To jsou věci. Že si já trouba nešel pokecat už včera... Následuje koupel - tentokrát v teplé vodě - a zaháníme kluky do spacáků. Než je Šárka uspala, navazuji spojení s rodiči a zjišťuji předpověď počasí pro nejbližší dny. Pak už je čas na dýmku a Tyskie. Spát jdeme až ve čtvrt na jedenáct.

12. den (60 km, Jája 37 km)
Vstáváme v sedm, ale vůbec se nám nechce. Je zataženo a fouká studený vítr. Ostatně jako celou noc. Už nám to nepřetržité hučení začíná trochu lézt na mozek. Co bychom dali za pět minut ticha... Zvolna snídáme a balíme, a než v deset opustíme kemp, obloha je modrá a svítí sluníčko. Samozřejmě se ještě jednou jdeme mrknout na moře, protože včera jsme se s ním rozloučili podle všeho málo.
Pak už se znovu (a doufáme, že naposled) prodíráme turistickým ruchem na východní konec městečka k Słovińskemu parku narodowemu. U závory platíme dvanáct zlotých za vjezd do parku (šest zlotých za osobu, děti zdarma) a pak už pokračujeme po lesní cestě. Vlevo občas zahlédneme první písečné duny, vpravo obrovskou plochu jezera Gardno. S přibývajícími kilometry ubývá pěších turistů a kvalita cesty se zhoršuje. Kličkuji s vozíkem mezi loužemi a kořeny. Občas je docela fuška najít rozumnou cestu. Když je toho už moc, zastavujeme na tradiční oběd - jogurt a housky.
Za jezerem jsme opustili národní park a lesní cestu vystřídala panelka. Někdy je rozbitá víc, někdy míň. Chvíli mi to připadá jako vítaná změna, ale po několika kilometrech už se trápím. Na obzoru se objevil zalesněný kopec Rowokól. Sto metrů nad mořem není žádná výška, ale pokud se na ně díváte téměř od mořské hladiny, působí dost impozantně. Rychle se v mapě ujišťuji, že přes tenhle kopec nepojedeme. To by se mi opravdu nechtělo.
V Smołdzině se konečně objevuje asfalt. Ale ne nadlouho, protože hned za vsí už zase máme chuť experimentovat a vydáváme se znovu po zrušené železniční trati. Je to celkem příjemná cesta, nebýt jednoho bahnitého úseku, kde jsme si pořádně zmazali kola i boty. Na obloze začínají přibývat černé mraky. Každý z nich za sebou táhne dobře viditelnou vlečku deště. Doufáme, že se nám mezi nimi podaří nějak prokličkovat, a zatím se to až na jednu zastávku v autobusové čekárně daří.
Přejíždíme asi tři kilometry po silnici druhé třídy (naštěstí se slabým provozem), než můžeme znovu odbočit na „trojku". Je to uzoučká asfaltka, která občas překonává nějakou terénní vlnu. V jednom úvoze se asi na tři kilometry dokonce mění na lesní cestu. Občas míjíme osamělá stavení tak ztracená, že marně přemýšlím, jak se tu těm lidem vlastně daří žít.
Ve vsi Damno zastavujeme před obchodem. Doplňujeme proviant a dáváme si svačinku. Během jídla studujeme mapu. Další úsek bude možná zajímavý, protože GPS pro něj má evidentně nedostatečné mapové podklady. Rozhodujeme se, že budeme důvěřovat papírové mapě. Snad někudy prorazíme.
Po asfaltu míříme na Łebień, kde podjíždíme trať, která tu překonává údolí po krásném kamenném viaduktu. Pak celkem hladce po cestách s různými druhy povrchů přijíždíme do Głuszyna. Následující úsek opět patří k nejhorším, které jsme letos poznali. Tak hluboký písek jsme mockrát nezažili. Zoufale pomalu vlečeme kola vpřed a bezmocně sledujeme odporně černý mrak s nezbytnou záclonou deště, který míří přímo k nám. Po poli vedle cesty projíždí traktor s pluhem a traktorista při pohledu na nás jen vrtí hlavou. Vůbec se mu nedivíme. Ale nakonec máme štěstí. Písek končí a my vjíždíme do vsi Darżyno. Právě včas, abychom stihli zalézt do autobusové zastávky, odkud deset minut sledujeme intenzivní liják. Jak rychle přišel, tak i odešel a na obloze za ním zůstala nádherná duha. Máme se fajn.
Po čerstvě vyasfaltované vedlejší silnici míříme do vesnice Lupawa na břehu stejnojmenné říčky. Musíme se trochu prát se silným protivětrem i únavou, ale nakonec sjedeme z kopce do mělkého údolí a řeka je před námi. Hned vedle mostu nacházíme prázdné vodácké tábořiště. Neváháme ani na chvíli a zůstáváme na něm. Šárka s kluky jde ještě do vesnice koupit špekáčky, já stavím stan a uklízím kola pod jeden z přístřešků.
Rozdělali jsme si oheň, opékáme špekáčky, pod svahem občas zažbluňká řeka. Moc hezký závěr dne. Chtěli jsme ještě posedět u ohně, až usnou kluci, ale nebylo nám přáno. Zvedl se silný vítr, vyfoukl z ohniště roj jisker a začalo pršet. A tak sedíme u kol pod přístřeškem a sledujeme, jak několik metrů od nás v dešti dohasíná oheň.
Pršet nakonec přestalo, oheň jsme ještě na dvacet minut rozdmýchali, ale vítr fouká stále a odněkud z dálky se blýská. Ve čtvrt na jedenáct zalézáme do spacáků.

Fotogalerie

08.01.2018 vložil/a: Santi
karma článku: 4.01
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Polsko 2014 - 4.část

Cestování
13. den (28 km, Jája 20 km)Neměli jsme nastavený budík a vstáváme dost pozdě - skoro v devět. Ono to ale zas tolik nevadí. K autu to máme…
14.01.2018
Santi
(3.87)

Polsko 2014 - 2.část

Cestování
4. den (57 km, Jája 8 km)V noci přestalo pršet, budíme se opět do jasného dne. Kluci nám během balení brnkají na nervy. Jak se zdá,…
23.12.2017
Santi
(4.68)

Polsko 2014 - 1.část

Cestování
Nějak to přepisování zážitků z cest nestíhám. No, aspoň že stíháme ty cesty...Když jsme se v roce 2013 vraceli z Polska, ještě v autě padla…
16.12.2017
Santi
(4.99)
Tip na letošní dovolenou
 (CK Kudrna)

Jarní voda na Slovensku

Polsko, Slovensko
04.05.2018 - 5 dní
vodácké
Autobusem
4 400 Kč
 (CK Extrem Tour)

Polsko na kole

Polsko
03.07.2018 - 6 dní
cyklistický
Autobusem
6 990 Kč
 (CK Hoška Tour)

Polské Tatry

Polsko
11.07.2018 - 6 dní
pěší turistika
Autobusem
5 150 Kč
PR

Novinky Stevens Bikes 2018

 (Stevens Bikes)
Logo hamburské značky Stevens máme možnost vidět již přes 20let na rámech nejlepších cyklokrosařů světa. Mimoto je ověnčeno úspěchy z nejprestižnějších závodů nejen v cyklokrosu. Nabídka značky ale rozhodně nestaví pouze na cyklokrosových speciálech.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

147 cyklistů (4 přihlášení)

Průzkum cyklostezek východní Evropy - na kole s dětmi do Ruska (3.)

Bělorusko Měli jsme před sebou druhou zemi, Bělorusko. Již jsme v minulosti tento nepříliš známý a málo…
Peggy | 18.01.2018

Polsko 2014 - 4.část

13. den (28 km, Jája 20 km)Neměli jsme nastavený budík a vstáváme dost pozdě - skoro v devět. Ono to ale zas…
Santi | 14.01.2018

Za sluníčkem na Hebridy (2017)

Celý měsíc kolmo-tlačmo-pěšmo po ostrovech západní Vysočiny, krásné počasí skoro bez deště, žádné úmorné…
cyklo-poustevnik | 14.01.2018