S dětmi Ralskem

Všechny děti a pár dospělých (autor Lenka)

Foto: Autor

Další fotografie

Psychicky se připravuji na srpnový cyklovýlet s dětmi, spolužáky z gymplu a jejich rodinami, a tak přišel čas na poohlédnutí za loňskou cyklodovolenou, aby zcela neupadla v zapomnění. Navíc to třeba někoho může inspirovat k návštěvě kraje, který je celkem rovinatý, turisty ještě nepříliš okupovaný a oplývá velkým množstvím silniček se zákazem vjezdu motorovým vozidlům.

Spolužáci kdysi společně trávili každý rok v létě týden na kolech na těžko, což mě minulo, protože jsem ještě nevlastnila kolo. Pak se většina spolužáků oženila či vdala, pořídili si děti, ale jsouce osobami sportovního ražení, naučili děti jezdit na kole ve třech letech. Cykloakce byly modifikovány, aby se jich mohla zúčastnit i havěť. Jelikož jsem opatřila kola sobě i svým dvěma synům, nic nebránilo tomu, abych se také připojila.

Loňská cyklodovolená byla první putovní. Zúčastnilo se nás 9 dospělých a 7 dětí ve věku 4 - 8 let, každý účastník jel na svém vlastním kole. V této sestavě jsme si ještě netroufli jet na těžko, takže jsme se rozhodli pro variantu s doprovodným vozidlem. S mrňatama se za den jelo tak 15 km, tak nebyl problém, aby se kousek před cílem nějaký řidič otočil, vrátil pro auto s proviantem nás všech a dorazil do cíle trasy přibližně ve stejnou dobu jako cyklisté.

Neděle a pondělí

Spolužáci vyrazili z Mnichova Hradiště už v neděli, já jsem se bohužel mohla s dětmi připojit až v úterý, takže nevím, co se první dva dny přesně dělo, kromě toho, že dorazili po cyklotrase 8150 kousek před Břehyňský rybník, kde to zalomili na sever. Aby se robátka nenudila, připravili jim spolužáci hru, která se táhla celým výletem. Během prvního dne děti potkaly u kaple sv. Prokopa na Klokočce krále. Ten jim sdělil, že již více nejsou dětmi, leč pážaty a jejich cílem je získat slova rytířské přísahy, aby mohly být pasovány na rytíře. Všichni dospělí už rytířemi byli. Jelikož rytíř musí mít erb, dostala pážata také úkol, aby si namalovala své erby.

Úterý

V úterý jsem se připojila k ostatním. Stany měli postaveny asi 300 m od silnice, ale na kopci kousek za ostrohem, bylo to pěkně zapadlé místo. Všichni byli zalezlí ve stanech, protože pršelo, takže úterní etapa byla odročena na středu. Pro případy takovéhoto počasí měli Jirka se Zuzkou velký stan, kam se vešly společně všechny děti. A Jirka měl pro děti připravenou hru „Honem, hoď si kostkou!", což nebylo nic jiného než dračí doupě mírně modifikované pro malé děti. V průběhu této hry děti také získaly kus rytířské přísahy. K večeru pršet přestalo, tak jsme udělali oheň, uvařili večeři, a když se začalo stmívat, nastal čas na to, aby pážata prokázala, jak jsou srdnatá. Čekala je cesta vyznačená svíčkami, na jejímž konci se nacházel klíč, zatím neznámo od čeho. Děti nekolikrát vyrazily a zase se vrátily, že se bojí, proto je rytíř Matěj na cestě doprovodil.

Středa

Ve středu bylo ideální počasí pro jízdu na kole, tak jsme vše sbalili a naložili do doprovodných vozidel, jejichž počet se mým příjezdem zdvojnásobil. Trošku ve mně (a nejen ve mně) zatrnulo, když po 500 m můj mladší syn prohlásil, že ho bolí nožičky, a trval na tom docela urputně. Naštěstí se mi to podařilo nějak zamluvit a zase jsme si oddechli. Pár kilometrů vedlo po lesní cestě. Zde se ukázal s Kryštofem další zádrhel. Na jaře loňského roku se naučil jezdit bez koleček, pak se ale zasekl a prohlásil, že nebude jezdit bez koleček v žádném případě, tak jsem se s ním dohodla, že kolečka může mít až do 5 let a ani o den déle (což letos bez problémů splnil a už drandí bez nich). A teď teda Kryštof jako jediný měl kolo s kolečkama a každou chvíli se mu kolečka zasekla o vyšší okraje pěšiny a Kryštof šlapal na prázdno. Naštěstí mi spolužáci s rozstrkáváním pomáhali a navíc i ostatní děti se každou chvíli zasekly - prozměnu kvůli borůvkám. Středeční etapa proběhla v pohodě za krásného slunečného počasí. Když jsme se s druhým řidičem vraceli pro auta, naučili navíc spolužáci mého staršího syna rozjíždět se na kole. Do té doby jsem mu pomáhala a očividně to chtělo nějaký chlapský přístup.

Čtvrtek

Tábor jsme rozbili opět v lese kus od cesty, abychom byli trochu schovaní, a to mezi Ploužnickým a Hvězdovským rybníkem. Ve čtvrtek bylo opět krásně a bylo rozhodnuto, že tábor přesouvat nebudeme. Ten den jsme se rozdělili na několik skupinek: dvě cyklistické a jednu pěší. Já se svými dětmi byla v té pěší. Přiblížili jsme se auty do vesnice Vranov, abychom zdolali kopec Ralsko a obhlédli zříceninu na jeho vrcholu. Vranovské skály byly moc pěkné a cesta vedla bukovým lesem s mohutnými stromy. Jen kdyby ta zřícenina nepřipomínala místy smetiště s ruskými graffiti. Když jsme slezli z kopce, ještě jsme se stavili v Ploužnici pro vodu a na večeři (já se totiž rozhodla, že mám dovolenou a tedy nevařím) a hurá zpět ke stanům.

Pátek

V noci začalo pršet. Ráno pořád ještě poprchávalo, ale v 11 h nastal okamžik, kdy se dalo říct, že neprší, tak jsme se honem sbalili a vyrazili. Cestou pážata dostala další úkol: natrhat nějaké lesní plody a bylinky pro poustevníka sídlícího na zřícenině Stohánek. Poustevník Jenda si půjčil mé pončo proti dešti a vyrazil nenápadně napřed. Když děti dorazily k jeskyni s poustevníkem, byl Jenda zalezlý až v nejzazším rohu a celý pod pončem, takže ho překvapivě nikdo nepoznal a za bylinky a borůvky dětem poustevník prozradil další část rytířské přísahy.

Nedaleko za Stohánkem měly mé děti bouračku. Cesta vedla z kopce a mladší Kryštof to rozjel, ale nezvládl se vyhnout Matějovi, tak ho sejmul a oba skončili i s koly na hromadě. Matěj se mírně otřeseně sebral a odjel s ostatními, ale Kryštof měl rozseklý ret a byl v šoku, takže moc nereagoval. A začalo pršet. Všichni až na Soňu a Jendu pokračovali v cestě. Já se zatím snažila uklidnit Kryštofa natolik, aby aspoň začal nějak mluvit, což se mi po půl hodině povedlo, ale odmítal jít. Tak se Soňa a Jenda podělili o mé a Kryštofovo kolo a já Kryštofa nejprve nesla a pak byl dokonce ochoten jít po vlastních, na kolo zatím nechtěl. Dorazili jsme za ostatními do hospody v Hamru na Jezeře a najedli se, zatímco Matěj vyrazil do deště najít nějaké místo k postavení stanů. Místo na spaní bylo nalezeno, tak jsme se tam ubytovali. A v noci pršelo... A ráno pořád pršelo... A na netu psali, ze se rozvodnila Ploučnice, tak jsme to raději zabalili a odjeli domů.

Konec hry

Pážata se sice nestihla stát rytíři, ale aby jim to nebylo líto, sešli jsme se společně o dva týdny později. Pážata vystopovala truhlu s pokladem, ke které patřil klíč, který našla v úterý večer, a pak každě páže řeklo rytířskou přísahu a bylo pasováno na rytíře, k povrzení čehož obdrželo královský glejt.

My, Mimoň I., z boží milosti král ralský, dokeský, mimoňský, bezdězský, zábrdský a velkovévoda na Stohánku, stvrzujeme tímto glejtem, že páže Kryštof z Kadlčákova bylo pasováno do stavu rytířského. Dáno ve Statenici léta Páně 2010, 24. dne srpna.

PS: Děkuji Lence za možnost použít některé její fotky

Fotogalerie

Líbil se vám článek?  [+]

Rybníkový, rybníkovatější, nejrybníkovatější!

O dětech

Letošní rodinný týden na kolech jsme začali plánovat již na jaře. Potřebovali jsme vybrat nějakou oblast, kde by bylo málo kopců (některé…

více »

09.05.2012

lucierut

(3.65)

Jeden den Lucie Rút

Ze života

Je to jen takové banální obyčejné plkání o jednom zmoklém dni (možná byl i nejzmoklejší, zmoklý na to byl dost), takže čekáte-li nějaké…

více »

04.05.2012

lucierut

(7.24)

Co mi v Praze nejvíc vadí: Jednosměrky

Z města

Jsou cykloobousměrky nebezpečné? Oficialní značení pro jízdu cyklistů jednosměrkou v protisměru existuje již rok a půl, ale žádný boom…

více »

22.04.2012

lucierut

(4.82)