reklama

Díky za kdyňský MTB nářez

Foto: Autor

Jabkoty's mile international – další parádní bajková akce ze západního koutu Čech, která stojí za zmínku a zasloužila by si rozhodně větší pozornost, než jaké se jí dostává. Závod tady máme už pár let, konkrétně letos se jel sedmý ročník a za tu dobu prošel změnami v délkách a počtech tras, jejich náročnosti i umístěním zázemí. V současnosti se jezdí jedna rychlá trasa – sprint tomu říkají pořadatelé – v délce něco přes 40 kilometrů. Nutno ale podotknout, že je to trasa opravdu výživná jak výškovým profilem, tak svým terénním povrchem.

Připadá mi, že v dnešní době pořadatelé na stále více závodech dělají tratě čím dál tím pohodlnější a jednodušší – kolikrát je možné je bez problému projet na trekovém nebo krosovém kole a technické pasáže jsou jen třešinkou na dortu okousanou, ze které za chvíli zbude už jen pecka. Je to nejspíš snaha přizpůsobit závody širší veřejnosti, udělat je dostupné pro pohodlné „cyklisty“, turisty, víkendové nadšence, začátečníky… a praví bajkeři pak strádají a přicházejí o zážitek z terénu, který si přišli na závody užít. Tak to rozhodně neplatí o tomto závodě. O co je trať kratší, o to je technicky náročnější, zajímavější, záživnější… Nechybí několik singltreků, prudké technické sjezdy, strmá úmorná stoupání, kameny, kořeny, tráva, bláto, větve… no zkrátka správná bajková akce pro horská kola a jejich jezdce, kteří si neodpočnou a využijí tu všechny své schopnosti. Samozřejmě ani méně zdatní jezdci se nemusí děsit – trať není zas tak náročná, aby ji nezdolal průměrně schopný – někdy i lehce podprůměrně schopný – bajker.
Celou akci pak doprovází dětské závody, občerstvovací stanice na trati a v cíli, pořadatelský servis, komentář moderátora, slušné značení trati, skvěle motivující originální medaile pro nejlepší a pro úplně nejlepšího putovní pohár. A ještě jedna drobnost – startovné je už druhým rokem dobrovolné! No co víc si může srdce bajkera přát.

Osobně jsem jel letos potřetí. Trasa byla velmi podobná jako v předchozích dvou ročnících a i zázemí na stejném místě: v autokempu Hájovna nad Kdyní. Jen počasí se letos nevyvedlo úplně dokonale. Noční déšť řádně prolil okolní lesy i louky, a tak jsem nelitoval, když jsem ještě ráno přezul na hrubší pláště a namazal do mokra. Ráno bylo navíc chladno, teplota se v době startu jen neochotně vyšplhala k patnácti stupňům, a tak jsem si nechal i dlouhé rukávy – jak při rozjížďce před startem, tak i při celém závodě. Nezbývalo než doufat, že alespoň nebude pršet. Co mě ale udivilo? Počet závodníků. Prostor v místě startu byl ještě deset minut před velkým okamžikem zcela prázdný. Nakonec se sešlo něco kolem čtyřiceti jezdců - nejnižší počet za ty tři roky co jsem zažil. Počasí nebylo sice ideální, ale ani žádná kataklyzmatická pohroma, co by měla přivodit jezdcům smrt, ztrátu či snad dokonce rýmu nebo kašel. Už jsem zažil mnohem horší podmínky a tahle akce za to stojí, tak proboha proč…?!

Start přišel v jednu hodinu – a že kdyňští „Jabkoťáci“ nejsou žádní troškaři. Na co jen jeden startovní výstřel, když se to dá odpálit celou dávkou! S rachotem Ta ta ta ta ta… (i když kulky nám nad hlavou nesvištěli) vyrazili jsme na trať – projeli krátký úsek přes kemp a za zaváděcími motorkami sjížděli po silnici ke Kdyni. To ale jen kousek – na kraji města trať uhýbala ostře doleva a stoupala nejdříve po polní cestě a pak přes louku směrem na koráb. Stoupání bylo opravdu výživné. Osobně mám tyhle prudké kopce hned za startem rád, protože se závodní pole roztrhá už z kraje a netvoří se zácpy v užších pasážích.

Ve stoupání se samozřejmě jako první utrhli borci z Velosportu, kteří zde bezkonkurenčně dominovali. Ostatní už pak jen mohli sledovat nápisy na zádech jejich modrých dresů – dokud je nepohltil les pod Korábem.

Jakmile bylo první ostré stoupání zdoláno a trať se stočila po lesní cestě k jihu, nasadil jsem co to šlo. Na louce nad Branišovem s překrásným výhledem na severní Šumavu a Pošumaví se mi povedlo dotáhnout tříčlennou skupinku. Vyčerpaný z předchozího výkonu jsem se na chvíli chytil do háku a sbíral síly k dalšímu boji. Trať se teď stáčela zpět k severu a vedla vlnovým profilem po horší lesní cestě a po úbočí Korábu. Byla to hodně rychlá jízda, při které se pořadí měnilo každým okamžikem. Přesto naše skupina držela vesměs pohromadě.
Měli jsme za sebou asi sedmý kilometr, když jsme překřížili silnici mezi Němčicemi a Kdyní, projeli krátký rovný úsek lesní cesty a řítili se hlavou dolů hodně prudkým technickým sjezdem. Následoval parádní singltrek – rovněž ve sjezdu. Úzká pěšinka padala lesem, přes kameny, kořeny, terénní muldy, klikatila se mezi stromy… Znal jsem tenhle úsek z předchozích let, a tak jsem se odvážil jet naplno. Troufnu si říci, že jsem měl kola častěji ve vzduchu než na zemi. Bral jsem to opravdu švihem, a vyplatilo se to. Polepšil jsem si o dobrá dvě místa – alespoň na chvíli.

Za sjezdem se trasa zase ostře zvedla – byl to svah sice krátký, zato prudký a leckoho donutil sesednout. Zde se zaseklo více jezdců, kteří měli doteď velký náskok. Pořadí se opět trochu pozměnilo. Někdo zaostal, někdo si polepšil. Naše čtyřčlenná skupina se roztáhla a já začal ztrácet. V duchu jsem si říkal, že jsem asi trochu přepálil start – přesto jsem nezoufal, příležitosti ještě budou.

V lese okolo kopců Slupný a Rýzmberk přišlo utrpení. Ne, trať neměla nijak mimořádně náročný výškový profil – tady ještě ne – ale vedla po takovém povrchu, cestou necestou, přes spleti kořenů kamenů, mnohdy ukrytých v lesní trávě a hrabance. Skutečně jsem prosil všechny svaté, aby už byl konec. Tiše – občas v tichých nadávkách, když jsem se kousl do jazyka, nebo když se vysmekla tretra z nášlapu a já se posadil na štangli – jsem se proklínal, že nemám celopéro. Mé modlitby byly vyslyšeny, když se les rozestoupil nad Pláněmi. Krátký sjezd poskytl jen chvilkovou úlevu – následovalo prudké stoupání a další terén. Navíc jsem tak nějak osiřel. Předposlední jezdec z naší čtyřčlenné skupinky mi mizel stále častěji. Ale nevzdával jsem se a pokoušel se držet si jeho záda na dohled a nepustit nikoho před sebe.

Na občerstvovací stanici v Úlikově jsem se svlažil pár doušky podávaného nápoje a polkl kus banánu. Bidony jsem nedoplňoval, paliva bylo ještě dost. Od Úlikova do Úboče pak měla trasa převážně sjezdový charakter – a to byla dnes moje doména. Krátký úsek po asfaltu jsem prosvištěl, pak do lesa a další terénní technický sjezd, v jehož polovině jsem zpozoroval jednoho nešťastníka z vedoucích jezdců. Stál a bezradně si prohlížel cáry, které zbyly z jednoho jeho pláště. Trochu jsem přibrzdil a zeptal se, jestli nepotřebuje pomoct – tak, jak to velí zákon bajkerské cti. Bohužel už mu pomoci nebylo. Opět jsem tedy šlápl do pedálu a řítil se sjezdem dál. Těsně před Úbočí jsem dojel chlapíka, který mi až doteď unikal (podle jeho kalhot Tinkoff jsem mu v duchu přezdíval – a to neuhodnete – Tinkoff).

Projeli jsme vsí a do následného stoupání a ještě řádný kus cesty jeli spolu a občas prohodili i pár slov. Předpokládal jsem, že už to tak dotáhneme do konce a ve finiši si to rozdáme jen my. Jenomže síly rychle ubývaly a měli jsme před sebou nejkrutější část – stoupání na Koráb. Mé obavy se naplnily. Projeli jsme Mezholezy a začali stoupat lesem. Najednou se mi Tinkoff začal vzdalovat. Nevím jestli zrychlil, nebo já zpomalil, ale víc přidat už jsem nemohl a mezera mezi námi rostla a stoupání bylo pořád prudší. Vtom se přiřítil borec zezadu a dal si nás oba ke svačině. I Tinkoff mi pak nekompromisně ujel a zezadu už se na mě dotahoval další jezdec v dresu Jabkoty. Má fyzička je letos vážně v troskách – opět se to potvrzuje. Marně jsem si lámal hlavu, co se to děje, a pokoušel se vytěžit maximum ze zbytku sil. Těsně před vrcholem se mi do nohou zakousl křeček a nezahnal ho ani lektvar s magnesiem.

Konečně se mi povedlo dosáhnout horské chaty na Korábu. Na poslední občerstvovačce jsem se jen rychle osvěžil a hnal to dál, abych z posledních kilometrů vytěžil maximum – třeba budu mít štěstí. Po sjezdu z korábu přišel rovinatý úsek. Silou vůle jsem částečně zapudil křečka a roztočil pedály v nejvyšším možném tempu. V duchu jsem se modlil, aby mě nepostihla stejná příhoda jako vloni. Tenkrát se mi dařilo podstatně lépe, ale veškeré úsilí zmařil defekt jen pár set metrů před cílem.

Byly tady závěrečné dva sjezdy. První komplikovalo vymleté koryto přímo uprostřed cesty. Vlastně to ani nebyla cesta – spíše se zde kdysi stahovalo dřevo a voda dílo dokonala. Věděl jsem, že tohle je jediná možnost jak něco získat a snad ujet Jabkoťákovi, co funěl jen kousek za mnou. Praskal jsem to bez brzd jako šílený, přežil a ještě k tomu něco nahnal. Na krátké rovince pod Novým Herštejnem se na mě štěstí podruhé usmálo. Tinkoffa zde zmátlo značení. Šipka na rozcestí byla umístěna trochu šikmo, a tak se dalo o jejím významu pochybovat. Protože Tinkoff trasu neznal, přibrzdil a zaváhal. Já trasu znal, využil jsem toho momentu a posunul se o jedno místo vpřed. Zároveň jsem ale věděl, že on má mnohem víc sil a snadno si svou pozici získá zpět. A k tomu ještě Jabkoťák za zády. Jenomže to už tu bul poslední technický padák – má jediná šance. Opět jsem to rozhulákal na plné pecky a s odhodláním pilota kamikadze se řítil mezi stromy, kličkoval mezi kameny, krouhal zatáčky a přeskakoval kořeny. Vyšlo to. Udržel jsem si pozici, setřásl pronásledovatele a konečně projel cílovým obloukem s časem kolem dvou a půl hodiny a ztrátou sedmnácti celkových pozic.

Po vzpamatování se a potřesení si rukou s finálovými soupeři jsem dopřál kolu lehkou očistu, kterou tu zajišťovali dobrovolní hasiči. A konečně i něco do žaludku. Určitě jsem si pochvaloval nabídku nápojů: pivo alko i nealko, limonáda i káva. Jen klobása na grilu se mi nezdála jako nejlepší strava pro závodem znaveného cyklistu a zničené vyčerpané tělo sportovce – každopádně přišla k chuti.

Na závěr už jen počkat na vyhlášení výsledků, zatleskat nejlepším borcům a v duchu si slíbit, že jedna z těch blýskavých medailí bude příští rok konečně doma. Závod se vyvedl, i když s nižší účastí. Počasí se také slitovalo a zatažená obloha uronila jen pár sotva znatelných kapek. Snad další ročníky budou stejně dobré, nebo ještě lepší a závod si získá zaslouženou popularitu, protože za to opravdu stojí. Kdo si chce zazávodit a užít si skutečně terénní trať s milosrdnou délkou pro každého, určitě by měl popadnout svůj bajk a zase za rok ve Kdyni. Velké díky pořadatelům z týmu Jabkoty a všem partnerům a dobrovolníkům za skvělý závod, kterých je na západě jako šafránu. Tak zase příště…

Fotogalerie

26.07.2017 vložil/a: JohnyB
karma článku: 3.47
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Po čtyřiceti letech zpět na cestách

Technika
Kolo je nádherná věc - mimo to, že je to sportovní a relaxační pomůcka, je to také dopravní prostředek, který šetří přírodu, čas a…
15.11.2015
JohnyB
(5.32)

Pancířské stráně, hrrrrr na ně!

Sport
Západočeský MTB maraton Pancířské Stráně je relativně mladou záležitostí. Letos se jel teprve druhý ročník, přesto jde o opravdu povedený…
30.10.2015
JohnyB
(2.97)
PR

Co si vzít s sebou na cyklovýlet a na co se často zapomíná?

Sestavení sady věcí, jaké budou právě a zrovna pro vás na kole a v lese i mezi poli nezbytné, to bude vyžadovat z vaší strany jediný snadný krok – důkladně se zamyslete nad tím, jakým nesnázím se vystavujete, jak často, jak dlouho, v jaké zemi,… ()
Jelikož je kolo tím nejefektivnějším typem lidskou silou poháněného vozidla, není divu, že mu tolik lidí dává přednost při svém lokálním i dovolenkovém cestování. A nejen tam samozřejmě – s ohledem na stále rostoucí objem cyklostezek v naší republice, v Evropě a jejích městech, je kolo doslova všude a velmi často používáno jak k cestám za prací, tak i za dovolenou.

BWC 2017 – Mistrovství světa Brompton 2017 - Londýn

 (Cyklospeciality.cz)
Dvanáctý ročník Mistrovství světa skládacích kol BROMPTON proběhl na diváky obleženém okruhu kolem Buckinghamského paláce v Londýně v rámci velkého anglického cyklistického svátku PRUDENTIAL RIDE LONDON.

Cyklistika v Burgenlandu

Rodinná vyjížďka burgenlandskou krajinou (© Burgenland Tourismus - Peter Burgstaller)
Burgenlandu, nejvýchodnější spolkové zemi Rakouska, čeká na fanoušky jízdních kol přes 2.500 km kvalitně upravených a značených cyklostezek a navíc i 7 prémiových okružních tras. Trasy jsou různě obtížné, na své si tedy přijdou jak rodiny s dětmi, tak i zkušení cyklisté, kteří upřednostňují náročnější terén.

Tipy na cyklistické túry v Horním Rakousku

Na výletě v Bad Ischlu ((c) Oberösterreich Tourismus GmbH - Ralf Hochhauser)
V Horním Rakousku je pro cyklisty všeho druhu ráj. Je to sem kousek a lze pohodlně jet podél jezer nebo řek. Bikeři šlápnou do pedálů na alpské vrcholky a do překrásných vysokohorských údolí třeba kolem pastvin, kde výkon ocení pokývnutím hlavy místní pasoucí se kravičky. Pro letošní cyklistickou sezónu doporučujeme tři vskutku kouzelné túry a neváhejte vyzkoušet e-bike.

CYKLOŠVEC novým dovozcem Stevens

Stevens Bike (CykloŠvec)
Stevens je známým německým výrobcem kol se sídlem v Hamburgu a šířka jeho nabídky je velmi nadstandardní napříč takřka všemi současnými kategoriemi jízdních kol. Logo Stevens známe z rámů nejlepších světových cyklokrosařů, ale i na špičkových celoodpružených modelů či superlehkých karbonových strojů.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

235 cyklistů (17 přihlášených)

Krušné hory - poslední třetina

Na Klínovec, nejvyšší horu Krušných hor, jsme vyjeli na kolách 5. 8. 2008. První noc v Krušných horách jsme…
Quatsch | 15.08.2017

Polsko – cesta majáků aneb na Hel za tuleni

„Tati, kdy mě konečně vezmeš k moři?“ ptá se můj syn, a tím tohle všechno vlastně začalo. Kam k moři?…
malej-jarda | 13.08.2017

Jižní Morava na kole 2017

Jižní Morava jako dobrá alternativa pro cyklotrip 2017. Tak dopadlo mé cestování na kole pro letošek. Již…
Marťas004 | 07.08.2017