reklama

Pancířské stráně, hrrrrr na ně!

Start u hotelu Belveder - 2014
Start u hotelu Belveder - 2014
Foto: Autor

Západočeský MTB maraton Pancířské Stráně je relativně mladou záležitostí. Letos se jel teprve druhý ročník, přesto jde o opravdu povedený závod s pestrou tratí v nádherné přírodě. Ostatně dá se to očekávat, když jeho tvůrcem je Triatlon klub Klatovy – zakladatel a organizátor jednoho z nejprestižnějších závodů u nás – Krále Šumavy. Jak sám pořadatel píše, mottem tohoto zavíráku sezóny je přiblížit Železnorudsko a pancířský hřeben tak, jak ho z žádného jiného závodu neznáte. A je to pravda – a nejde jen o místo konání jako takové, ale i o období, ve kterém se jede a v němž je příroda a vůbec celá trasa úplně jiná než v létě. Zkrátka jde o parádní bajkovou akci, a plnohodnotný závod, který je třeba zažít na vlastní kůži.

Abych to alespoň trošku přiblížil, startuje se z Železné Rudy – alias Las Vegas severní Šumavy – a jede se po úbočích a hřebeni kopců Pancíř, Habr, Můstek a Prenet. Celá trať měří něco okolo 47 km, a vede z více než padesáti procent po utažených a zpevněných cestách. Ale pozor, nenechte se zmást! Nejde o žádnou vyjížďku pro víkendové turisty, ale o plnotučný bajkový závod, který dokáže dát pěkně zabrat. Není ani tak náročný terénem, jako svým převýšením: jeden a půl tisíce metrů, což je v přepočtu 32 metrů na kilometr, a to už je slušná porce (tolik nemá ani Král Šumavy). A zkrátka nepřijdou ani chuťovkáři - trať osahuje i řadu technických úseků, k jejichž zdolání je zapotřebí i určitých znalostí pokročilé pilotáže. Pancířské Stráně jsou zkrátka i na konci sezony krásný pestrý závod, který si musí užít snad každý bajker. A stejně jako první ročník, ani druhý závod nezklamal.

A jaký byl tedy ten letošní ročník? Stejně jeko loni nadmíru vydařený. Počasí naprosto bez chybičky – doslova stvořené pro den strávený v sedle a bušení kilometrů. Ráno sice balancovala teplota jen kousek nad nulou, ale slunce na blankytně modrém nebi rychle hnalo rtuť teploměru vzhůru a v době startu už se šplhala přes desátý stupeň. Lepší počasí už snad ani nemůže na konci října být. A stejně tak byla i vydařená organizace. Zázemí se startem závodu se nacházelo před hotelem Engadin. Oproti loňsku sem bylo přesunuto od hotelu Belveder – tedy jen o pár stovek metrů vedle. Snad jedinou vytknutelnou záležitostí bylo parkování. U hotelu není zrovna moc vhodného místa. Naštěstí i to organizátoři vyřešili a zařídili parkování při jedné straně celkem široké příjezdové cesty. Smůlu měl ten, kdo přijel dýl a už se na něj nedostalo -ten musel hledat stání ve městě.

Po prezentaci, přípravě kola a vhodného ustrojení podle počasí jsem se šel stejně jako většina závodníků rozjet. Krátká projížďka prvního úseku trati přinesla kromě rozhýbání a zahřátí svalů i cenné poznatky. Ty se mi vzápětí hodily.

V jedenáct hodin se za žlutým obloukem Author shromáždilo něco přes sto jezdců. Onen počet mě trochu udivil. Od takového závodu, a za naprosto ideálních podmínek, jsem očekával větší účast. Na druhou stranu jde o relativně mladou záležitost, navíc s dost pozdním termínem konání. Určitě je jen otázkou času, než se rozšíří v povědomí početné bikerské komunity.

No a konečně přišel start. Během okamžiku se prostor před hotelem vyprázdnil a přívalová vlna cyklistů se valila tratí. Nájezd do terénu následoval už po prvním šlápnutí - a byl to terén nemilosrdný: několika kilometrové stoupání po rozježděné křivolaké lesní cestě. Ta nebyla příliš široká, a tak se už za přední čtvrtinou startovního pole začala trať špuntovat. Do těch míst jsem se bohužel přimotal i já. Postartovní průbojnost zkrátka není mojí silnou stránkou. Naštěstí se průjezdnost během chvíle zlepšila. Stoupání bylo opravdu vydatné a rychle prověřilo, jaký je kdo biker. Už během několika stovek metrů se peloton začal trhat a pomalu se oddělovali jednotlivé frakce závodníků, sportovců, hobíků, turistů a výletníků. Tahle skutečnost mi umožnila nasadit své optimální tempo a dostat se blíže k čelu závodu, k jezdcům s odpovídající výkonností.

Zhruba po dvou kilometrech takové jízdy se trasa napojila na úzkou lesní asfaltku. V těch místech se už také začalo utvářet stabilní uspořádání závodního pole. Co se mě týče, pověsil jsem se na dvojici kluků, takže jsme utvořili tříčlennou skupinku. Drželi jsme se tak hezký kus cesty a střídali se ve vedení.

Konečně jsme se dostali na Hofmanky. Pak krátký terénní přejezd a ještě kus stoupání po asfaltu směrem k Pancíři. Ze silnice jsme ale brzy uhnuli na zpevněnou hřebenovou cestu. Byl to převážně rovinatý dvoukilometrový úsek. Za ním přišla první technická záležitost: docela ostrý sjezd pod Habrem po modré turistické trase. Loni se jel tento úsek v opačném směru. A nutno říct, že prudké stoupání po úzké klikaté pěšince propletené kořeny a pocukrované balvany ustál jen málokdo. Zejména koncová horní část byla nesjízdná. Tenkrát jsem si říkal, jaký by to byl mazec jet opačným směrem - netušil jsem, že za rok se o tom i přesvědčím.

Nyní dal sjezd opravdu zabrat. Prvních několik desítek metrů vedlo po souvislé síti kořenů, přičemž jeden z nich mě dost nevybíravě nakopl a odhodil mimo stezku do trsu borůvčí. Kolizi jsem naštěstí ustál a rychlím manévrem jsem se vrátil zpět na trať, aniž bych musel zastavit. Jakmile skončilo drncání, přišlo přeskakování a kličkování mezi stromy a vystouplými kameny.

Po tomto úspěšně absolvovaném DH se trať zase na pár kilometrů proměnila v mírumilovnou zpevněnou cestu, která nás vezla po západním úbočí kopců. Rychlá jízda v mírném klesání skončila na rozcestí Nad Silnicí. Tady začalo opět dlouhé výživné stoupání. Nejdříve po nové šotolinové cestě proložené jen krátkým strmým sjezdem. Pak se trasa napojila na asfaltku a opět se stoupalo až na hřeben - na rozcestí Na sjezdovce. Následovala zvlněná etapa po hřebenové cestě, která se za vrcholem Prenetu proměnila v prudké klesání. Nejdříve rychlý padák po asfaltu k horské chatě a pak technický sjezd po kamenité kořenité stezce. A tady mě štěstí opustilo.

S rychle měknoucím zadním kolem se rozplývaly i naděje na jakékoliv lepší umístění. Nedalo se nic dělat. Seskočil jsem, praštil s bajkem do mechu, vyhodil nářadí, bleskově vyměnil duši, nahustil na přijatelnou míru a makal co to šlo.
Ze sjezdu mě trať vyvedla na vrstevnicovou zpevněnou cestu, která se táhla tentokrát po opačném – východním úbočí. Zprvu jízda odsejpala, cesta byla mírně z kopce, pak se ale začala zvedat a rychlost klesala. Ještě horší byl asi půlkilometrový bahnitý úsek rozježděný od těžké techniky na stahování dříví. To už nebyla jízda ale plavba. Přesto pro mě znamenala lehkou výhodu. S vypětím všech sil se mi podařilo získat několik ztracených míst – jenomže ne na dlouho. Osud znovu rozhodl jinak... PSsssssšššššš....

Podruhé jsem vypustil duši. Tentokrát to bylo ale horší. Druhou náhradní jsem neměl. Kolo obalené blátem, ruce obalené blátem, všechno vlhké. Po odejmutí pláště jsem navíc zjistil, že duše je dvojmo procvaknutá, a to tak nešikovně, že jedna z děr se na mě šklebila těsně u ventilku. Vypadalo to zle. Aplikované záplaty nechtěly držet – jak kvůli vlhku, tak kvůli špatnému místu. Teď mě mrzelo, že první duši jsem o několik kilometrů dál, uprostřed hlubokého lesa, nechal odejít do věčných lovišť. Přesto jsem to nevzdával – lepil jsem, hustil, znovu lepil a znovu hustil. Když jsem tak spotřeboval i poslední záplatu, nezbývalo, než kapitulovat. V duchu jsem se se směsicí vzteku a lítosti rozloučil s posledním nedokončeným závodem letošního roku a po svých mířil dál. Na občerstvovací stanici to nebylo daleko – a odtamtud už mě snad někdo odveze zpět.

Tak jsem si udělal hezkou procházku přírodou a posílal toužebné i odevzdané pohledy za každým z jezdců, kteří mě teď už jen jednotlivě a v čím dál větších prodlevách míjeli. Občas mi sice někdo nabízel pomoc, ale nikdo neměl odpovídající duši pro mou sedmadvacítku. A ani já nechtěl nikoho připravovat o poslední záchranu, kterou sám ještě budou možná potřebovat.

Za chvilku jsem vyšel z lesa nad Městišťskými roklemi. Přešel jsem přes horizont a po asfaltce dál tlačil nepojízdný bajk k Šukačce. Tak jsem zdolal asi půldruhého kilometru. Pak jsem konečně uviděl občerstvovací stanici stojící na návsi malé náhorní vísky - nebo spíše uprostřed shluku několika samot a zemědělských stájí. Tady však přišlo příjemné překvapení. Kromě zásob jídla a pití zde měli pořadatelé i servisní stánek. Než jsem se stačil rozkoukat, bylo mé kolo upnuté v montážním stojanu a dostávalo se mu péče z rukou odborníka. Ty dvě - tři minuty jsem využil k tomu, abych také něco zakousl a vypil. Velký vděk tedy vzdávám pořadatelům a technikovi od Authora. Díky nim jsem mohl závod alespoň dokončit po vlastní ose.

Ze Šukačky už nemělo cenu kamkoliv se hnát. Nasadil jsem pohodové, dvoutřetinové tempo a mířil dál po trase, která se nyní svažovala ještě několik set metrů – ale to jen proto, aby pak mohla zase několik kilometrů stoupat – a to hodně zprudka. Táhlý stoupák lesem po utažené šotolině – prakticky kolmo k vrstevnici – dával nemálo zabrat. Po kilometru a půl byl zakončený lesní asfaltkou v mírnějším sklonu. Úleva byla však jen naoko. Od suchých studánek se trať opět vztyčila a aby toho nebylo málo, klikatila se přitom mezi stromy, plazila se přes kořeny a kameny. Teprve když se člověk dostal zpět na hřebenovku – respektive na její nejvyšší vrchol Můstek, mohl si oddychnout, že tu nejúmornější část závodu má za sebou. Ale škodolibí pořadatelé se rozhodli, že nebohé závodníčky přeci jen ještě potrápí a připravili jim jednu zákeřnou chuťovku. Když už se zdálo, že závod směřuje zpět a chýlí se k cíli, uhnula trať z hlavní cesty a nasměrovala závodníky k vrcholu Pancíře – ale ne po žádné cestě – po lyžařské sjezdovce! Je to sice krátký úsek, zato připomíná skoro kolmou stěnu, rozježděnou, kamenitou, křivolakou. Kdo tady nesesedne z kola, je opravdový biker. Bez mučení se přiznám, že ve dvou chvílích jsem musel vycvaknout tretru z pedálu, abych zachoval jakous takous rovnováhu, ale nepopotlačil jsem ani o metr.

Od Pancířské rozhledny už to byl fofr. Nejdříve dlouhý technický sjezd po kamenité pěšině pod lanovkou až na Hofmanky. Odtud kus po asfaltu a zase na hrubou lesní cestu. Tady trať opsala smyčku přes Nový Brunst. Podruhé se tak závodníci mohli pokochat krásou Šumavy mimo les, než je cesta otočila zpět mezi stromy.

Právě v těch místech mi loupla v noze křeč. Ani jsem se tomu nemohl divit. Nevědomky jsem totiž zvýšil své tempo téměř k maximu – a to už před Pancířem. Snad to způsobilo deset – patnáct jezdců, které se mi podařilo v táhlém stoupání předjet. Vrátilo mi to kousek soutěživé nálady - poslední záchvěv na závěr. Naštěstí jsem nezpanikařil. Při prvním náznaku křeče jsem okamžitě polevil tempo, začal trnoucí sval promačkávat a jakmile se stav pacienta stabilizoval, doplnil jsem i pořádnou dávku tekutin. Osvědčená metoda zabrala a do cíle už to nebylo daleko. Poslední úsek, který nelze dle mapy popsat, byl výhradně terénní – v určitých svých částech až trajlový. Řidítka se pěkně prokroutila, tlumiče promačkaly a brzdy ošoupaly. No a konečně finiš – posledních sto padesát metrů přes louku a pak cílový oblou.

I když mě zklamalo, jaká smůla mě na trati připravila o možnost postavit se ve čtyři hodiny na bednu – alespoň na její třetí stupínek – závod jsem si nakonec docela vychutnal - stejně jako následné služby v zázemí - myčku, depo, teplý čaj a dobrý guláš přímo v restauraci hotelu. Určitě se sem za rok vrátím a věřím, že pokud bude alespoň z půlky takové počasí jako dnes, přitáhne tenhle parádní závod nejmíň dvakrát tolik bikerů.

Fotogalerie

30.10.2015 vložil/a: JohnyB
karma článku: 2.98
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Premiéra na Bohemia Divide

Sport
Bohemia Divide je název jednoho z dnes už asi kultovních cyklistických ultra-závodů bez podpory. 750-800 km napříč Českem od jihu k…
28.10.2023
JohnyB
(4.23)

Rytířská cyklotoulka

Cestování
Podmínky pro zahraniční výjezdy nebyly to léto zrovna příznivé, a tak jsme pro další vícedenní cyklotoulku s mou drahou polovičkou Marťou…
02.07.2023
JohnyB
(4.24)

Jak jsem jel okolo Čech

Sport
Závod Okolo republiky je další z cyklistických ultra-šíleností, do které jsem se po letošním Toulání pustil. Tento závod je ale jiný. Není…
23.10.2022
JohnyB
(5.58)
PR

Cascara aneb čaj z kávových třešní: Proč si ho dopřávat co nejčastěji?

 (kofishop.cz)
Myslíte si, že už jste ze světa kávy ochutnali všechno? Pak jste možná zapomněli na cascaru – pochoutku s dlouhou tradicí, která ale zatím stále stojí tak trochu ve stínu tradiční kávy. O co se vlastně jedná a proč byste měli cascaru pustit i do svého šálku?
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

275 cyklistů (14 přihlášených)

Z Linze do Budapešti přes Alpy

Linz - Budapešť, 2. - 14. 7. 2023 Po velkém úspěchu s cestou z Bratislavy do Splitu a mém sólu kolem Polska,…
Monolema | dnes

Podél sobích plotů a přes březové lesy až do nitra bažin

Evropská dálková trasa E1 Evropská dálková trasa E1, nebo jen E1, je jednou z evropských dálkových tras…
šíp | 14.04.2024

Srpen 2023 – okolo Otavy

Letošní zahraniční výlet nám nečekaně zrušily zdravotní problémy, musely jsme se z cesty vrátit. Po…
Aar | 23.03.2024