Transkarpat - poslední hra

Připomínka starého Rumunska cestou na Caliman

Foto: Autor

Další fotografie

Bůh zajisté není tak chud, aby nemohl dát každému poutníkovi jeho vlastní duši.
/Irenej ze Smyrny/

...a transalpistická duše směřuje ještě jednou tam, kde vše začínalo - ještě jednou zpátky do Karpat. Do kapsy ošoupané samizdatové vydání Nevrlého a ještě jednou hra na lehkonohé, byť mountainbikové poutníky bez starostí, bez vařičů, bletníků, stojníků a všech těch zbytečností. Co nejméně věcí do deutříků a jedeeeem.
Je to už rutina. Den a půl cesty autem z rodného Vidlákova. Ve Vatra Dornei hotýlek s chráněným parkovištěm pro odložení auta a ráno ostrý start. Odpoutáváme se od placení dřinou za pohodlí vezených věcí, vydáváme se co nejdále, co nejvýše a svěřujeme se do péče místních lidí.
Cesta z Vatra Dornei ke Calimanu - „sirným horám" je dobrá na roztočení nohou. Po sedlech a prachu Náhorního Karabachu (hezky se to rýmuje) se nohy za těch pár dní ještě nevzpamatovaly, den a půl cesty v autě jim také nepřidalo na pružnosti.
Asi 28 km mírného stoupání po asfaltu, nákup v posledním obchůdku, sýr, paprika a chléb. A pak zde v Karpatech, začíná cesta Marie Terezie, ano od Lombardie přes Sudtirol, Biezcady, všude to byla jedna říše a taky jedna válka - I. světová a dnes nahlíženo očima bikerů - jeden bikový terain. I u nás ve Vidlákově vede na kopec cesta stejného královského jména.
Sirný důl pod hřebenem Calimanu je zvláštní památník na socialismus a jeho přízraky. Něco se tady děje i dnes. Několik strojů jakoby lehce simulovalo jakousi práci. V dřevěném domku už není starý hlídač co nechal kdysi usušit zmoklé poutníky, nový hlídač sídlí v nové buňce. Zde je nejlépe „nabrat žlutý prvek a jeho dýmem uvádět pekelná kalimanská vyprávění " (M. Nevrlý: Karpatské hry. Severografia n.p., 1982, str. 42). Terénní cesta celkem mírně stoupá a výhledy na sopečné tvary hor jsou nádherné. V dvoutisíci metrech , v meterologické stanici na vrcholu čaj, voda, pivo i brokolice s vejcem. Kolik to stojí? Kolik dáte! Ani to nevypadá jako finta a tak samozřejmě z vděčnosti tuhle hostinu přeplácíme. Šlo by tu i přespat, mají tu palandy a deku by prý půjčili. Ale je teprve odpoledne a na traskarpatu stejně jako na transalpu se jede každý den až do padnutí.

Klesáme pěkným sjezdem někam na 1600 m.n.m. a snadno nacházíme dlouhý traverz směrem severovýchod, přibližně směrem k vesnici Panaci. To je bikerská pohádka, takovou trasu může vymyslet jen ten komu je nad šedesát a má hodně zkušeností. Když se sám nepochválím, nikdo to za mě neudělá.
Velcí psi, nějaká nová rasa, v Rumunsku dosud nevídaná. Zcela evidentně nejsou informováni o mé teorii, podle níž stačí na rumunské psy naznačovat házení kamenem. Daří se nám i tak vcelku důstojně se s nimi vypořádat a udržet si je od těla pomocí biku, kamenů a vycouvání z jejich teritoria našim směrem.
Přichází karpatský večer, máme přes 80 km, z toho více než 50 km hodně terénních, nastoupali jsme přes 1500 m a kupodivu není tu kam hlavu složit. Dostáváme se na jakž takž obstojnou cestu ve vesnici Dragoiasa a nezbývá nám asi než si ještě 30 km přidat dolů do Brosteni, kde přece už penzion musí být, snad ! A k tomu ještě nasadit čelovky. V euforii z dnešního vysokohorského zážitku mi to připadá jako dobré řešení. Ale po cestě, ve vesnici Glod, je BAR a hostinský hned prozrazuje, že má dokonce „tre camere". Teď ještě něco pojíst. Situace je poněkud nesrozumitelná, ale brzy se dovtípím. Přijíždí auto Škoda a prý máme nasednout. Je to kousek a sedíme v zahradě u báječné mamaligové hostiny, cuica teče proudem, bryndza, salátu co sníme. Hezky nám to Rumunsko začíná. A zase platíme za nocleh i jídlo „kolik chceme", nešetříme, byl to krásný zážitek.
Ráno protiatomové sušenky jak ze starých časů, k tomu alobalový croisántek (fuj!) z obchůdku, kávička a pokračujeme směr Brosteni, cesta je dost špatná, blátivá, trochu poničená těžaři, ještě, že jsme tudy nemuseli včera večer. Honzovo GT zase nevydrželo a praská mu ta blbá lišta, co mají GT pod středem u klik. Naštěstí má náhradní - z kovárny v Bulharském Kostenci.
V údolí směr pohoří Rarau. Zákeřně nám je vyasfaltovali a tak ochuzeni o jedno dobrodružství směřujeme k šotolinovým cestám Bukoviny.
A zase to tak jde den za dnem. Pořád dál a dál. Do klášterů nechodíme, necháme to „na jindy", jedem, jíme, spíme, vcelku na nic jiného není čas.
Nádherný den těsně při ukrajinské hranici, přes Izvoarele Suceava až na Pasul Prislop. Ten den dal 87 km, bezmála 1900 m stoupání. Do oblasti nad sedlem přijíždíme zase už za přicházejícího večera. Tak asi 8 km a budeme v cíli. Ale „zastavte se u nás" - soukromá chata, než stačíme cokoliv říci pivo, kuře, platit nemusíte. V Rumunsku začal blahobyt, lidé se mají o co podělit.
Dojezd a sjezd na Pasul Prislop pak vede jedním z nejkrásnějších koutů Karpat. Vidíte Maramureš, Rodnei, zpátky je Bukovina. Snad rozeznávám i maramurešský Farcaul, tam jsem začínal, první výprava do Karpat to byla, brzo to bude 40 let. Toroiaga a vzadu asi ukrajinský Pop Ivan, že by i Goverla ? Na zbláznění je tahle cesta. Jsem tu naposledy, loučím se, Karpaty.

Na sedle je vše jiné, než bylo za starého Rumunska. Bude to už více než třicet let, co jsem to tudy sjížděl mezi dřevěnicemi na běžkách. Na sedle vjíždíme na vteřinu na takový divný povrch je to černé a široké tak deset metrů, prý se tomu říká „asphalt" může po tom jet třeba i autobus ! No, nedrncá to těch deset metrů, pravda, ale kazí to statistiku, měli jsme to přenést. V chatě, spíše chatce místo na spaní není. Na mou objednávku „jako minule" (myslel jsem tím berlínské pivo v třetinkách jako před 32 lety) hostinská nereaguje. Sjíždět do údolí se nám nechce. Hned za horskou silnicí je, ale, pořád přímo na sedle, klášter a v něm bydlí mnich Christopher. Radčiny krátké cyklistické kalhotky se zdají být problémem a zjevně ho rozrušují (je-li to ovšem to přesné sloveso). To, ale neplatí jen pro Christophera. Přesto za chvíli bydlíme na roztažených gaučích. V kamnech se hřeje teplá voda a na stole je mamaliga s bryndzou. Už tu mletou kukuřici cpu čtvrtý den a leze mi ušima ven, ale co jíst se musí. Christopher se snaží a Radka už má dlouhé kalhoty, tak je vše v pořádku. Med od klášterních včel, klášterní sirup místo piva a pokus rumunsky vysvětlit příběh mistra Jana Husa, zítra je 6.6. 2015.
Ráno začíná klášterní zvonkohrou. Boží místo, ranní slunce, hory všude okolo, klášter. Christopher se snaží soustředit na modlitbu. Jsme na 1440 m.n.m. a tak hurá na hřeben Rodnei ke dvoutisícovkám pěnišníkových hor. Pátý den cesty a na sedle teprve první turisté co na téhle akci vidíme a - jsou to bikeři, samozřejmě čeští a slovenští, perfektní kola. Nádherní poutníci, „princové Haraldové Krásnovlasí" se „štíhlou dívkou ..." (cit dílo, str. 17). Tihle mají na zádech baťůžky se spacáky a dají za dva dny celý hřeben s bivakem. Divoké mládí. Nemám rád slovo „závidět", ale jak mám tenhle pocit vyjádřit ?
Po nich přichází do sedla další čeští touristé. Na takové návaly nejsme zvyklí. Ti zase „prodali svou neschopnost se postarat sami o sebe cestovní kanceláři" (cit dílo str. 18). Kancelář (!) je vodí po Karpatech a určuje jim kudy se dát. Inu každý poutník má svou duši, záleží jen na něm, jaká bude.
Pár nezapomenutelných kilometrů po hřebeni, celkem slušně jetitelných a místy docela těžký sjezd k chatě Puzderele, vlastně jen k několika zdem, které tu po ní zbyly. Škoda, dodnes si vzpomínám, jak jsem se tu kdysi po bouřlivé noci na hřebeni celý promoklý ohřál a trochu usušil. Sjezd až do Borsi je náročný do posledního metru. Mluvit zde o ráji, který bude v Borse, až tam pravda dojedeme, se zde nevyplácí. A tady v Borse konečně k jídlu (5 den!) něco jiného než mamaliga. Ne, že by po cestě zatím nebyly i pěkné restaurace, s bohatým jídelníčkem, ale nikdy nebyly na správném místě. Ani v překrásných pstruhárnách nebyl čas se zastavit.
Dalších 30 českých poutníků, cyklistů. Bydlí v kempu v Borse a vyjíždějí odtud na jednodenní výlety. Velkou radost nám dělají otázkami - „kde spíte, máte stan, spacáky, to nevezete vařiče?". Můžeme se vytahovat svým pojetím. Dobrá parta, sympatičtí lidé, ale jídlo si s námi nedají, budou si vařit na svých vařičích v kempu.
Nocleh v Moisei a zase dál, zkusíme projet okrajem Rodnei po ose sever - jih. Překonáváme sedlo pod Batrinou, ale na neprůchodnou hradbu karpatského lesa narážíme pod dalším sedlem. Takže nutno objet zčásti i po tom „asphaltu". Kde budeme dnes spát? Jeden místní říká něco jako „hotelul, pisčína" On je tady snad někde hotel s bazénem ?! Pár km a jsme v něm, v hotelu i v bazénu, vesnice Telciu. „Nádherná" výzdoba, mořské i jiné panny. To sedmý den cesty nenechá žádného bikera klidným. Dlouho ohlašovaná vedra přicházejí ze střední Evropy i sem.
Další den je nutné přežít polední vedro a pak okolo třetí odpoledne se zakousnout do pořádného stoupání na holý hřebínek jižně od hlavního hřebenu Rodnei. Na tachometru se objevuje hodnota 40*C a 28% stoupání na rozmlácené prašné cestě, spíše vymletém korytu. „Jestli tady nechcípnu tak už nikdy", hláška dne. To Honza, na rozdíl ode mne není zvyklý tlačit, ale tohle ani on v sedle neurve. Zase euforie na travnatém hřebeni, ještě pár km horské jízdy. Slzavý sjezd a sestup do Sangheroz Bai. To je, ale civilizace! Ve stínu dvou socialistických hotelů restaurace s pstruhy a vůbec vším co si člověk usmyslí. „Pivo vozte žebřiňákem a čmárejte to hráběma." Dvojitá večeře.
Pak už jen jeden den na chatu na sedle Rotunda. Zde krásný karpatský nocleh, jak za starých časů, zase mamaliga, cuica. Silně prší a i do chaty mírně zatéká. Ráno v dešti mají na hřeben Sureanu sílu už jen chlapci. Shledáváme se až u auta ve Vatra Dornei. A zase nádherné tržiště, borůvky smetana.........závěrečné hody. Vzpomínám, jak jsme z hor vždy ujížděli vlakem natěšeni na hody až do Budapešti, kde byl nejbližší řízek.
Zmizelo staré Rumunsko, všude je vidět rozvoj, na loukách místo seníků nové domy, všeho dostatek, obchody, obchůdky, krásná auta lidé pořád pracují, soboty, neděle. Tahle země je na cestě růstu. Rumunům to přeji, užili si svoje, mají právo na své štěstí. Nevyhnu se srovnání. Před týdnem jsem se vrátil z Náhorního Karabachu a Arménie. Oproti Rumunsku je Arménie na konci cesty nic nového zde nevzniká, arménci jsou zaměstnáni jen shromažďováním hnoje na zimní topení, utíkají ze země. Rumuni jsou na trajektorii růstu. Brzy pojedu do Alp, budu přemlouvat lenivého francouze, aby mi uvařil alespoň čaj, když večeře je ještě daleko. Zlaté Rumunsko. Vydejte se tam.
Já už dávám sbohem Karpatům a jejich chutím, vůním a vůbec všem jejich radostem. Poslední trasa byla trasa snů, disertace. Vše je vykonáno, poslední hra je dohrána.

Rady na cestu:
Rumunsko prošlo zejména cca v posledních pěti letech neuvěřitelným rozvojem. Všude je přebytek penzionů, hotýlků apod. Nechápu jak je to možné. Zřejmě jde o investování peněz vydělaných v zahraničí, avšak investovaných často dost nerozumně, megalomansky a neuváženě.
Či-li o ubytování žádná starost. Když tak se ptejte i u větších domů bez nápisu „pensionul". Často bývají pokoje i v „magazinul mixt" („smíšené zboží"). Hlady trpět nebudete. Jen jde o to, aby jídlo bylo vždy na správném místě (u noclehu apod.). takže alespoň malou svačinu vždy s sebou.
Ceny jsou příjemné. Nocleh obvykle tak 350,- Kč na jednoho, s večeří a snídaní tak okolo 550,- Kč.
Angličtina se hodně rozšířila, ale v tomto kraji na severu je potřeba umět pár základních slov rumunsky. Doptat se na bydlení, jídlo, cestu.
Oblast je hojně navštěvována českými turisty i cykloturisty. V trasách některých cestovek jsou i docela dobré nápady.
Mapy jsou k dostání v KIWI.
Trasa je řekl bych tak středně náročná. Dlouhé šotoliny, občas prudká stoupání či sjezdy, charakter hřebenovky má trasa v Calimanu, Rodnei a Suhardu, tady bude alespoň místy tlačit každý.

Trasa:
1. den - Calimani - Královská tereziánská
Vatra Dornei (780 m.n.m.) - Satu Dornei - sulfátový lom - konec asfaltu - cesta Marie Terezie - meterologická stanice na Vf. Ratitis - klesání v pravotočivé zatáčce cca na 1600 m.n.m. ostře vlevo po modrém pruhu a červeném kříži -Fundul Bucinisului - vpravo na Dragoiasa - zde vpravo dolů do vesnice Glad (bar s pokojíčky).
1550m/83km
2. den - Asfaltové zklamání
Glad - Brosteni (30 km, šotolina bahno) - Brosteni - Cojoci - odbočka vpravo směr k chatě Rarau po 175A - před chatou rovně dolů po nově postavené silnici do Pojoraty (u Cimpulungu Moldovenesc)
955m /91km
3. den - Zkrácená
Pojorata - Breaza - sedlo Pascanu (1040 m.n.m.) - Vatra Moldovitei - Argel
600m/66km
4. den - Prodloužené bezasfaltí
Argel- Brodina- Izvoraele Sucevei - za Bobeica odbočit vpravo - přes sedlo Carlibaby (nesjíždí se do Carlibaby a na Prislop horama.
1870 m/87km
5. den - Pěnišníkové hory Rodnei východ - západ
Pasul Prislop - Stiol-Saua Gargalau - Saua Galatului - Puzdra - Borsa - Moisei
600m/40km
6. den - Rodnei sever - jih
Moisei - stočit na jih v Sacelu - Pasul Pietrii - Telciu
700m/45km
7. den - Jihem Rodnei - prudká a horká
Telciu- Telcior - hřebínkem - Sageorz Bai
1120m/54km
8. den - Pozvolná
Sageorz Bai - Pasul Rotunda
850m/42km
9. den - Hřebenovka nebo údolí
Pasul Rotunda - hřebenem Suhardu do Vatra Dornei
Údolím 120m/53 km

S použitím Nevrlého Karpatských her sepsal
Mirekbik
[email protected]

Fotogalerie

Líbil se vám článek?  [+]

TRANSKAVKAZ – nalehko

Cestování

Je to více než 40 let co jsem v antikvariátu našel knížku „Kavkazská cesta"od Julia Komárka. Popis cesty kavkazskou Svanetií (v dnešní…

více »

01.08.2018

mirekbik

(5.08)

Jak jsem potkával islám – na kole i pěšky

Cestování

Kosovo 1984 Poprvé to bylo v Jugoslávii. Svazová republika Makedonie, Kosovo, rok 1984. Prošli jsme Šar Planinu a vydali se na Prokletije.…

více »

14.01.2017

mirekbik

(6.28)

Lipno bruslí, fatbiky vyjíždějí

Ostatní

Bruslařská sezóna 2016/2017 na LipněanebLedová magistrála hlásí a informuje Byly takové doby, kdy se zdejší (tehdy bikerská) komunita…

více »

11.01.2017

mirekbik

(4.54)