reklama

Nepál - tak trochu jiný život (2)

trek_10.den_cesta od Hot Spring do Jhinu Danda_1780 m
trek_10.den_cesta od Hot Spring do Jhinu Danda_1780 m
Foto: Autor

Káthmándú - tak o tom jsem už psala ... po skle stékají krůpěje vody a vidět jsou jen temné mraky. Kde jsou ty hory? Co nás čeká?

Letiště, vyplnit papíry. Jak, vždyť ten rozsypanej čaj ani nepřečtu. Hledám anglický text, konečně, louskáme dotazník, měníme peníze, platíme za víza. Co takhle naše zavazadla? Čekali jsme nápor, ale realita předčila vše vyčtené z internetových článků.
Prší, chaos, šok z davu, každý chce urvat zákazníka. Uf, máme svoje kokony. Teď už jenom před letištěm najít človíčka s cedulí Mr. Valenta. To je zlej sen, žádná cedule, milionový KTM, to je v řiti.

Leje, jsme téměř jediní Evropané před letištěm, v ruce adresu hotelu s rezervací, stala se z nás kořist místních taxikářů. Čeká nás neskutečné dobrodružství, jízda taxíkem do Thamelu.
Fakt nás dovezl do „našeho" hotelu, zázrak. Fakt jsem je přiměla zaplatit taxikáři dopravu, tu nám na internetu slíbili - cesta z letiště do hotelu pro vás zdarma. Nečekali nás a vypadá to, že o nás ani nevědí. Tak to je hustý.

Pavel se hrne k počítači, vyhledává potvrzující e-mail. No jo, už to mají. Vedou nás na pokoj, jsem otupělá, kulturní šok, hluk, chaoticky vyhlížející doprava. Pokoj vypadá...děsně? Smrad z čerstvě natřených oken, začíná mě z toho bolet hlava. Pozitivum, je tu sucho. Zjišťuji, že to nestačí, v těch toxických výparech z barvy nebudu. Nevybalujeme, jdeme dolů vyřizovat formality, skládám dohromady věty - chceme jiný pokoj, lepší, za stejnou cenu. Ty vogo, funguje to, máme pokoj jako z obrázku na internetu a já se domlouvám anglicky.

Vycházíme do nočního Káthmándú. Naše první restaurace, dáváme si po kalíšku whisky, jednak spálit červa, druhak zapít úspěch, dosáhli jsme první metu - jsme v Nepálu, v KTM, v objednaném hotelu.

Druhý den v Asii.
Učíme se pohybovat mezi auty, vzpomněla jsem si na měšťáka z našeho městečka, měla jsem s jedním nedávno slovní potyčku ohledně jeho řízení dopravy na přechodu, omezoval mě v pohybu... sem bych tě šoupla, abys věděl, co to skutečně znamená řídit dopravu...

Smlouváme s taxikářem, chvílemi zavírám oči, jízdu vidět nechci, prozatím, zvyknu si. Jízda vlevo, soustavné troubení, plech na plech, tělo na tělo, chceš na druhou stranu, poklep na kapotu, však přibrzdí, doufám.
Pořídit TIMS, vzepřeli jsme se ždímání peněz jednoho chytrolína. Máme lístky na bus do Pokhary a příslib oběda v ceně, ale jak to funguje?

Za tmy vyrážíme na naši druhou metu - autobus do Pokhary. Relativně krátký úsek cesty zvládáme během osmi hodin. Vstřebáváme krajinu, lidi. Jak tady vlastně funguje doprava? Zvláštně, ale ke spokojenosti všech. Zastávka, zjišťuji jak to je s obědem, super, dáváme si skvělý dhal - bhat. Vidíme Himaláje.

Jsme v Pokhaře, máme vyhlídnutý hotel, ale dohazovač z taxíku nabízí jiný. Nemůžeme si stěžovat. Ten pokoj je úžasnej, celej modrej, jsme v nebi. Výhled na jezero, hory, milí lidi.
Bože, vlastně Buddho, jsme tady, odtud vyrazíme na trek.
„Vy nemáte průvodce ani nosiče?" „Ne, jsme Češi a v našich „Alpách" jsme zvyklí chodit takhle."
Taxikář ze Sarangkotu nás ráno skutečně čeká a veze nás cestou necestou do Nayapulu.

Meta tři - vystupujeme, nasazujeme bágly. Buddho, co tady dělám, kam dojdu, co uvidím, vrátím se? Schody, stoupání, klesání, oslíci, muly, nádherný ruční práce, terasovitá políčka, Gurungové, modrá voda, neskutečný výhledy, modrobílý lodže, usměvaví a vstřícní lidé, NAMASTÉ. How are you? And you?...rododendronový prales. Neskutečné je skutečným.

Horská vesnička Sudame, kasička na příspěvek pro školáky. Věta - she is teacher...nám otvírá dveře do místní školičky. Holčičky na nás koukají, jako bych asi já koukala na copatýho Avatara, kdyby se u nás objevil v obýváku. Posvátně opakují : „Europe, Czech republic." Odbourávám jejich učitele: „I have holidays and my students are in school." Dost dobrý, řechtá se na celý kolo.
Dostáváme poupata z rododendronu za ucho a na čelo červenou tečku pro šťastný návrat.

Naše cesta, to je 500 metrů nahoru, 600 metrů dolů a kolem nás si poskakují děcka do školy, babky na pokec. Naše první lodže s noclehem.
Lituji přeložený koníky, musí mít brzy zničený nohy z těch nekonečných schodů. Dál a výš, stoupáme k nebi. Milá setkání s místními, zážitků habakuk.
Zase obligátní: „Proč si to nesete sami?" „This is my house, this is my life." To chápou.

Během treku se opakovaně potkáváme s několika průvodci a nosiči a „jejich" cizinci. Jsou to milá setkání - Malajsie, Korea, Austrálie, Holandsko, Amerika - celý svět na nepálských schodech, už chápu, proč na mě Buddha při focení třikrát mrknul. A to jsem ještě při cestě pod Annapurnu vyfotila yettiho, byl ve stěně na druhé straně údolí, jenom není vidět, zda taky mrknul.
Holanďan Arjan spolupracuje s malou firmou v Čechách, Malajsijec byl před třemi lety v Českém Krumlově a v Brně, s Korejci vyměňujeme korejské instantní kafe za músli tyčinky z Úsova...
Jedinou Češku jsme potkali při čekání na východ slunce na Poon Hillu. Vstávali jsme ve čtyři ráno, stoupali po zledovatělých schodech a zažili nádheru nad sněhobíle jiskřící sněhovou pokrývkou.
Jo ta Češka, studentka, poznávacím znamením - červená bunda Tilak Alpamaya (mám stejnou), tenisky, klepe se zimou, pět let žije s rodiči v Bangkoku a jsou tu se školou na výletě. „Jak může být někomu zima v Tilaku?" „Jé, vy mluvíte česky?"

Nad horskou pěšinou sledujeme úchvatný let orla, ticho ruší jen třepetající se modlitební praporky.
Začíná to klouzat, přibývá sněhu, příště mačky s sebou. Ve 3000 m n.m. fotím automatickou pračku na náspech lodže, poslední místo, kde jsou cestou nahoru ještě ženy a děti. Výš už jsou na chatách jen muži. „Naši" známí nosiči a průvodci nás po několika setkáních chválí. Kam dotlačili své zákazníky, my docházíme v pohodě taky. Rozdělili jsme si role, Pavel je průvodce a já jeho šerpa.

Začíná sněžit. Ty blaho, to je nádhera, těch sněhových vloček a jak se valí ze skal. No, už to asi není dobrý. Lavinový pole, blankytně modrozelená voda z pod Annapurny není vidět, začínají se mi ztrácet Pavlovy stopy a to je jen necelých pět metrů přede mnou. Do GPS ukládáme výraznější body pro případ nutného návratu v téhle vánici. Během dvou hodin napadl 1,5 metr sněhu.
V padajícím sněhu jsme zahlédli obrysy něčeho, pro dnešek splněno - jsme tady, pod posvátnou horu Machhapuchhre. Kluci z lodže odhazují haldy sněhu ukrývající schody ve 4000 metrech. Aklimatizace se daří, jsme z dneška unavená, ale spokojená. Venku zapadám do sněhové peřiny, uvnitř se babuším do haldy dek. Na hlavě čepici, na rukou rukavice, na stole konvička horkého čaje, červenej nos, rozzářený oči - to je asi extáze, ve tmě nade mnou Rybí ocas, 6997 m, místňáci se uculují.

Co dál? Přestane sněžit? Sedne sníh, budeme moci pokračovat? Do ABC je to kousek.
Ráno slunce, „Ryba" nad hlavou mrská ocasem proti azurové modři, všude bílo, mrazivo. Nocování pod posvátnou horou bylo posilující. Vyrážíme, ale kudy? Tam tím směrem, máchl rukou chatař.

Tak jo. Pavel prošlapává cestu v bílém moři. Co dva kroky, to po pás ve sněhu. Jde to pomalu, po dvou hodinách toho máme plný brýle, ale ta nádhera kolem, proto jsme tady. Himaláje nám přejí, cítím pokoru k horám, obdiv k místním lidem. V protisměru se objevují nosiči z ABC, vzájemně jsme si prošlapali cestičku, Pavel je borec, trefil ji. Poprvé potkáváme kluky ze San Francisca.
Base camp je před námi, slunce září, v 8000 to očividně fouká, z vrcholů Annapuren víří sněhové plasy, vznikají úžasné obrazce...stále stojím, teda občas popojdu, fotím, fotím, fotím...první karta je plná!!! Dáváme druhou, fotím, fotím...občas popojdu.

Já jsem pod Annapurnou, jsme v ABC. To se nedá popsat, to se musí zažít. V srdci už to bude napořád a v hlavě nafurt. Vím to, píšu o tom a stačí mi zavřít oči a jsem tu zpátky. Cítím mrazivý vzduch, vidím jiskřící sníh, slunce opírající se do stěn Annapuren...nemůžu se vynadívat.
Lupání ledovce zní zlověstně, tisíciletá masa se pod námi posunuje údolím, kolem osmitisícové vrcholy. Jak jsme malí a jak málo vlastně potřebujeme k životu. Druhého člověka a pár věcí na zádech. Souznění, ochotu, oporu, porozumění.

Jsem vysoko v horách. Všechno to do sebe zapadlo, tak to má být. Cesta do nejvyšších hor světa musela přijít, cítím pohodu, klid, vyrovnanost, chybí mi jen naše děti.
Dopřávám si odlov své nejvýše odlovené cache, co víc si „kačerka" může přát.
Navazuji modlitební praporky, odříkávám motlitbu: „Óm mani padmé húm", myslím na děti.

Spíme pod Annapurnou, výš teď nikdo není, jen vítr. Ráno se Machhapuchhre halí do růžového plédu a slunce přes jeho vrchol opírá své paprsky do zasněžených vrcholků Annapuren, září jako zlaté, oslňují oči. Jak odtud odejít, když je tu tak neskutečně nádherně.
Odcházíme, ale zase stojím a fotím, stále se otáčím, nemůžu odtrhnout oči, všechno si to ukládám hluboko do mysli - každý odraz světla, jiskření sněhu a velikány proti azurovému moři. Sestupujeme údolím, objevují se první trsy trávy v tajícím sněhu.

Konečně ho mám, kámen z koryta říčky vytékající z odtávajícího ledovce. Teď už leží vedle temně červeného kamene z Ledové hory v Litvě, bílého kamenného vejce ze Sulovských skal, či bílých „pazourků" ze slovinského Kovku. Jaké skvělá společnost se sešla v naší poličce.

Děláme pomyslnou smyčku na naší trase, jsme opět v Ghorepani, luxusní horká sprcha, opět kluci ze San Franciska. Pohoda.
Cesta zpět, procházíme džunglí, slyšíme opice, je vlhko, z lesa stoupá pára, úzká pěšina. To znám, tady už jsem byla! Nebyla!!! Znám to z filmů, jasně, už chybí jen Viet Cong, je to tak hmatatelné, že se s obavou otáčím, odkud někdo vyrazí. Vycházíme z lesů, další horská vesnička a my sestupujeme a zažíváme další skvělé dny.

Po několika dnech jsme u silnice nedaleko Phedi. Co teď? Slyšíme volání: „Haló, chcete svézt do Pokhary?" Úžasné, určujeme jízdní řád. Za několik hodin jsme opět v „našem" hotelu. „Vy mluvíte daleko lépe anglicky," chválí mě v recepci. No, nutnost naučila i Dalibora na housle.

U jezera hledáme „naše" Tibeťanky, přidáváme další korálky s příběhem...To snad není možný, na rušné pokharské ulici opět potkáváme známé ze San Franciska, docela jsme pokecali.
I naše pokusy o konverzaci v nepálštině se během putování v horách zlepšovaly a dělalo to divy, bylo vidět, jak to místní těší. Moje „pugjo" je vždycky rozesmálo, nezapomněla jsem to ovšem doplnit svým „maňáskovým divadlem", ještěže mám ruce. Jsme plni dojmů.

„Zůstaňte u nás." „ Nemůžeme, doma nás čekají děti." „ Tak ať přijedou za vámi." Jak prostě to zní.

Návrat do „civilizace."
Procházíme Káthmándú, navštěvujeme nejslavnější buddhistické stavby - stupu Swayambhunath neboli opičí chrám, opice tu jezdí po zábradlí, jak adolescenti v Čechách, chrám Pashupatinath, známé poutní místo Tibeťanů, posvátnou stupu Boudanath. Tato gigantická a starověká buddhistická stupa, jedna z největších na světě, má vševidoucí oči Buddhy a my ho sledujeme od dopolední kávy ze střešní terasy, paráda.

Všechnu tu nádheru však přebíjí neskutečný mumraj, špinavé ulice, hluk, prach, nasazuji roušku, KTM není místem pro dlouhé návštěvy.

Den před odletem došlo k pumovému atentátu. Na letišti se zpřísnily podmínky, je čas odletu, ale naše letadlo ještě ani nedosedlo, tak to bude zajímavé. Zpoždění narůstá, odlétáme. Dillí, náš další let pozdrželi, jasně, vždyť polovina letadla pokračuje do Milána, dokonce nás převážejí autobusy k dalšímu terminálu. Vojáky to nevzrušuje, důsledně kontrolují.
Rolujeme, vzlétáme, už ani neproběhl nácvik pro případ havárie nad mořem. No, musím se smát, ta plovací vesta by nám nad vnitrozemím byla platná jak... hele, Kaspické moře, ale jenom jeho okrajové části, tak do těch se stejně netrefíme. Proč se zabývat něčím, co stejně nemůžu ovlivnit? Raději si to užívám.

Afghánistán pod námi. Nádherné hory se zvedají do výšky, vrcholy se třpytí bílým sněhem, četná, klikatá údolí. Co si tady chce někdo dokazovat? V těch horách si Evropan ani Američan ani neškrtne, jak jsme samolibí s tím měněním a zasahováním do jiných kultur.

Přistáváme, na palubě nám dávají přednost, na letišti nás už vyvolávají jménem, probíháme letištními halami. Kontrolní rám, poprvé „pípám". Vyzout pohorky, prohlídka, nasadit body, běžíme. Kontrola palubních lístků do Prahy, ale ty nemáme, v Dillí jsme neměli šanci, tak honem vytisknout, zase poklus. Neskutečné, u vstupu do letadla nás vítají slovy: „Dobrý den, pane Valento, vítáme vás s paní na palubě." Vzápětí dveře zapadly, do jedné ruky noviny, do druhý kafe, „posaďte se a užijte si let domů. Máte ještě nějaké přání?"
Jsme v úžasu, stoupáme, vzlétáme do tmy, pod námi tisíce světel nočního Milána. Praha, přistáváme, nemáme zavazadla (dorazila po několika dnech), ale jsme doma a zážitky, ty nám nikdo nevezme.

Nepál je chudá, ale hrdá země. Hrdí a upřímní lidé v horách žijí přirozený život, čas tu nemá žádnou hodnotu. Pokud mu chcete porozumět, musíte jeho svět přijmout takový jaký je.
Nemůžete Nepál změnit, on změní vás. Změnil můj pohled na svět, na evropské potíže, které musíme řešit, protože jsme si je sami vymysleli. Zanechal ve mně něco, co nejde slovy vyjádřit.
Do Nepálu bych se chtěla jednou vrátit. Láká mě horská krajina za vysokými hradbami nedobytného Himaláje, kde se ukrývá malé království LO, náhorní plošina u hranic s Tibetem, oblast Mustangu.

Vše co se stalo, mělo smysl a odehrálo se to tak, jak mělo. „Óm mani padmé húm".

 

 

Fotogalerie

22.08.2012 vložil/a: anelim
karma článku: 6.7
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Jak jsem přišla k blogu

Ze života
Pokaždé, když vyrážíme na kolech do světa, vedu si na cestách deníčky. No, nejsou to tak docela deníčky, většinou vpisuji do itinerářů…
24.08.2012
anelim
(3.63)

Nepál - tak trochu jiný život (1)

Ze života
Je noc 3. července 2012, náš syn s přítelkyní je v letadle a zhruba za dvě hodiny přistanou v Tbilisi. Nemůžu spát, v myšlenkách jsem s…
21.08.2012
anelim
(6.5)
PR

Cascara aneb čaj z kávových třešní: Proč si ho dopřávat co nejčastěji?

 (kofishop.cz)
Myslíte si, že už jste ze světa kávy ochutnali všechno? Pak jste možná zapomněli na cascaru – pochoutku s dlouhou tradicí, která ale zatím stále stojí tak trochu ve stínu tradiční kávy. O co se vlastně jedná a proč byste měli cascaru pustit i do svého šálku?
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

313 cyklistů (14 přihlášených)

Z Linze do Budapešti přes Alpy

Linz - Budapešť, 2. - 14. 7. 2023 Po velkém úspěchu s cestou z Bratislavy do Splitu a mém sólu kolem Polska,…
Monolema | 16.04.2024

Podél sobích plotů a přes březové lesy až do nitra bažin

Evropská dálková trasa E1 Evropská dálková trasa E1, nebo jen E1, je jednou z evropských dálkových tras…
šíp | 14.04.2024

Srpen 2023 – okolo Otavy

Letošní zahraniční výlet nám nečekaně zrušily zdravotní problémy, musely jsme se z cesty vrátit. Po…
Aar | 23.03.2024